Měj se...

#7. Sraz (COMEBACK)

S Julii jsme se po telefonu domluvili, že zítra si dáme sraz o 15 minut dřív, než obvykle. Chce to probrat ráno osobně než uprostřed noci po telefonu. Prý zná úžasnou kavárnu hned za rohem od zastávky. Je pravda, že to tu zná asi lépe, hodně chodí ven s jejím psem Cornym. Já když jdu ven, tak maximálně po naší ulici vynést odpadky. Nesedím sice celý den u počítače a televize. Cvičím, běhám na běžícím pásu a posiluju. Ale to všechno doma. Nevím, prostě nerada chodím ven. Ale odbočila jsem. Domluvili jsme se teda. Budu se snažit to stihnout, ikdyž vstávání mi dělalo vždycky problémy. Teď jdu spát nebo opravdu zaspím

Sice s obtížemi, ale vstala jsem. Umyla jsem se, trochu jsem se namalovala, zkrátka jako obvykle. Když jsem odcházela z pokoje a popadla jsem tašku, znova jsem si vzpomněla na celý včerejšek. V tom mě napadlo, jestli bych třeba nemohla napsat ten dopis ráno s Julii v té kavárně, alespoň bych věděla co napsat, protože mi Julia řekne i svůj názor. Vzala jsem si tedy pár čistých papírů a obálku, aby to bylo úplně stejně jako od něj. Taky mi došlo jestli vůbec bude v tom autobuse. Jestli ho někde potkám. Jestli. V tom jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle a napadlo mě, co na sebe. V tu chvíli jsem měla výrazné legíny s kytkovým vzorem a rudé tilko. Řekla jsem si, jestli bych si neměla vzít spíš něco obyčejného,  nenápadného aby si mě nevšiml.  "Jo, to bude ono!" řekla jsem, když jsem v ruce držela ramínko na kterém byly tmavé džíny, barevné triko ale přes něj tenká černá mikina. Možná se uvařím, protože bývá horko, ale lepší než být vidět na 100 metrů. Ve škole budu v krásném barevném triku ale z venku to bude vypadat nenápadně. Teda aspoň doufám! Podívala jsem se na hodiny a řekla jsem jen: "Ou!" Musím už jít. Rychle jsem vypálila z domu!

S Julii jsme se potkaly asi o pět minut později, kupodivu jsem to ale nebyla já kdo nestíhal. Řekla jsem si, že moc času tedy nemáme.. I kdyby jsme měli původní čtvrt hodinu, tak by to nestačilo.. Snad ani půl, nebo celá hodina, nestačilo by to, protože já mám tolik otázek, že bych na to musela mít volný celý den.
Když jsem se probrala ze svých myšlenek, zjistila jsem, že Julia mi celou dobu něco říká. Jen jsem řekla: ,,Promiň Jul, mohla by jsi mi to, prosím, zkráceně zopakovat, hih" lehce jsem se pousmála, abych obměkčila její uraženost kvůli tomu, že jsem ji vůbec neposlouchala. ,,Proomiiň" řekla jsem dětským tónem a udělala psí oči, to na ní vždycky zabírá. A taky jo. Začala se smát jako kdyby nebyla uprostřed chodníku mezi lidmi, jako by byla u sebe v pokoji a my se dívali na komedii.

Mega moc, fakt nejvíc se omlouvám, fů, chápu že půl roku je hodně, takže máte právo se na mě zlobit :D ale nebudu vám tady popisovat jak jsem nestihala atd. prostě se mi nechtělo no :/ :D takže je tady další část a teď už budu aktivní, slibuju :)