Domácí mazlíček

6

Zdravím všechny. Kapitola nevyšla extrémně dlouho a chtěla jsem tenhle příběh dokonce smazat, ale rozmyslela jsem si to a budu v něm aktivně pokračovat. Je tu ale pár změn, ohledně stylu psaní tohoto příběhu. To co postavy říkají bude v uvozovkách ("Nejsem si jistý tvým rozhodnutím"). Navíc pohledy budu střídat podle toho, jak se to bude hodit. Vždy však poznáte. kdy se pohled změní podle tučného nadpisu. To je prozatím vše a přeji hezké čtení <333 ________________________________________________________________________________

Když jsem uklidil kuchyň, došel jsem ještě před dům s odpadky a vrátil se. Hned jsem došel za tím drobečkem a usmál se. Měl celou pusu mastnou a vylízával plechovku. Vezmu mu plechovku a vyhodím ji, načež vezmu ubrousky a utřu mu pusu. Sednu si pak na gauč a zapnu něco v televizi, když v tom uslyším klepání na dveře. I když nerad, vstanu a jdu rovnou ke dveřím. které otevřu. V nich stojí můj dobrý přítel John. S úsměvem ho tedy pozvu dál a hned jakmile vstoupí, zavřu za ním dveře. "Tak o koho se mám tedy postarat? Psal jsi, že jsi našel zraněné zvíře. Opravdu nechápu, proč jsi ho nemohl přivézt do mé ordinace." Řekne John trochu nabručeně a rozhlédne se, snad ve snaze najít to zvíře.

Jakmile ale uvidí na schodech místo zvířete sedět chlapce s ušima a ocasem, upustí svou koženou brašnu a v šoku otevře pusu do tvaru O. "Ty si děláš srandu, že jo? Kde jsou skryté kamery hm? Kolik jsi za tohle dostal ty zmetku?" Řekne už jiným tónem. Zní spíše trochu naštvaně. "Ne není to vtip. Včera v noci mi bušil na dveře a vletěl sem celý vyděšený a špinavý. No a mojí vinou má teď něco s nohou, tak mi sakra koukej pomoct. Jsi jediný komu můžu věřit, chápeš? Sice by to chtělo asi doktora, ale bohužel mám za kamaráda jen veterináře, tak dělej co umíš." Řeknu mu a jdu k tomu chlapci. "Tenhle muž ti přišel pomoct. Musí tě vyšetřit, jestli jsi v pořádku a zjistí, jak ti uzdravit tu nohu. Když to vydržíš, dostaneš další plechovku s tuňákem." Mrknu na něj a otočím se zpět na Johna. "Až budeš hotov, musím s tebou o něčem mluvit." Můj pohled byl naléhavý a on to neustál, ostatně jako vždy a přiblíží se k chlapci. Ten se však ožene, zasyčí a schová se za odpadkový koš.

Chlapec byl očividně dost vyděšený a bojovně mával ocáskem. Povzdechnu si, přejdu ke spíži a chvilku se v ní hrabu, ve snaže najít alespoň jednu plechovku tuňáka. Už jsem to chtěl vzdát, ale nakonec jsem přeci jen jednu poslední našel a otevřel ji. Opatrně ji položím metr před koš, protože kdybych k němu teď šel moc blízko, pravděpodobně bych ho ještě více vyděsil. Jakmile si vezme plechovku, vím, že k němu můžu. Posadím ho na linku a mávnu na Johna. "Pojď a udělej to co nejrychleji. Ta plechovka není bezedná."

John sebere svou brašnu a i když pořád hodně zmatený, dojde k lince a ihned se pustí do práce. Když mu prohlíží nohu, chlapec tiše zaskuhrá, ale zvládne to dobře. I když už dojedl porci ryby, drží se kraje linky a nechá se vyšetřit. Jakmile má John hotovo, sbalí si věci a jde s Benem o kus dál, aby ho neslyšel klučina sedící na lince. "Noha je jen naražená, ale ještě tak dva týdny bych to nechal v klidu. Dám ti nějaké obvazy a budeš mu to převazovat, já to raději dělat nebudu. Dále je podvyživený, ale opravdu rapidně. Ani se nedivím že se do té ryby tak pustil." Upraví si brýle, které mu trochu sjeli z nosu a pokračuje. "Nikdy jsem ještě žádného Neka neviděl, protože jsem si myslel, že ani neexistují. Ocas má ale pohmožděný a má trochu natrhnuté ucho. To už se ale zahojilo, takže s tím se nedá nic dělat. Na to v jakém je stavu má ale překvapivě jemnou srst. To je ale jedno." Ohlédne se za chlapcem, který dále poslušně sedí na lince a zdá se, že se snad ani nehýbe.

"Je tu ale něco, co mě dost překvapilo a trošku vyděsilo. Má spoustu jizev, ale toho jsi si určitě už všiml. Taky má jizvy na zápěstí, kotnících a kolem krku. Někdo ho musel držet na řetězech a nevíme, do čeho by jsme se mohli zaplést." Celou dobu ho poslouchám a souhlasně přikyvuji hlavou. Najednou mě John chytí za rameno a hlavu dá blíže ke mě. "Znám tě a proto doufám, že ho nehodláš nechat u sebe. Je to sice úžasný, ale může být nebezpečný a krom toho ho tu nemůžeš držet. Pokud si budeš přát, abych o tom pomlčel, budu mlčet. Pokud mu ale budeš chtít opravdu pomoci, zařídím to." Jeho ruku ze svého ramene setřesu a frustrovaně si promnu kořen nosu. "Já nevím, co mám dělat. Ten kluk si neprožil hezký věci a nikdo neví že je tu. Kdyby se o něm někdo dozvěděl, určitě by ho nečekalo nic moc dobrého. Zatím mi řekl jen pár slov a kdyby chtěl odejít, dveře jsou přímo tam." Hlavou kývnu ke dveřím a kouknu se na hodiny nad kuchyňskou linkou. "Mohl by jsi přivést nákup? Nechci ho tu nechat samotného a ty jsi si na dnešek vzal stejně volno. Byl bych ti vděčný."

Později toho dne

Sedíme oba u televize, John už dávno přivezl několik tašek potravin a poté jel domů. Chlapci jsem pustil nějakou pohádku a já si čtu pod rozsvícenou lampičkou. Dnešek byl celkem náročný, ale i když bylo půl desáté večer, nechtělo se mi ani trochu spát. Úplně jsem se ponořil do děje knihy, když v tom cítím dotek na mém rameni. Otočím se tedy směrem k chlapci a knihu si založím na stránce, kterou jsem měl rozečtenou. "Děje se něco?" Zeptám se a čekám, co z něj vypadne. "Proč?" Řekne chlapec vedle mě a můj výraz se změní na nechápavý. "Co tím myslíš?" Zeptám se a on stáhne ouška dozadu, jako by se bál ta slova vyslovit. "Proč jste mi nedal trest za to, že jsem udělal nepořádek? Zasloužím si to." Můj pohled se stal ještě více zmateným a já nevěděl, co mu na to mám říct. "Proč si tohle myslíš? Tebe někdo za takové věci trestal?" Chlapec odvrátí zrak zpět na televizi a po chvíli tiše zašeptá. "Ano."

________________________________________________________________________________

Děkuji moc za přečtení <33 Snad se líbilo a uvidíme se zase zítra <33 Baiiii