Domácí mazlíček

7

Uběhlo pár dní ode dne, kdy se objevil v mém životě chlupatý kocourek. Stále toho moc nenamluví a já se ho raději na jeho minulost neptám. Ačkoliv ta zvědavost, která mě kousá po každé, když ho vidím je stále větší. Je zrovna hezké a slunečné ráno. Spal bych déle, ale probudilo mne světlo pronikajíc skrze žaluzie na mém okně. První na řadě je ranní hygiena a poté se rozcuchaný a v pyžamu jdu podívat na toho kluka. Ten ale není ve svém pokoji, takže jdu prohlédnout zbytek domu. Naštěstí hned jak sejdu schody, vidím ho v kuchyni, jak chystá snídani. Několikrát jsem mu řekl, že nemusí nic dělat, ale je to marné. Vždy mi jen odpoví že je k tomu, aby sloužil pánovi. 

"Co to tady kuchtíš?" Zeptám se s rozespalým chraplákem a promnu si oči. "Omeletu, pane." Odpoví krátce a stručně, ale mě trápí spíše to oslovení. "Kolikrát ti mám říkat, že nejsem tvůj pán.. Cítím se pak hrozně. Navíc omeletu si dej sám, já jí nejím." Dojdu k lednici a vyndám si z mrazáku nějaké ovoce, načež si udělám smootie. "Spal jsi dobře?"

Pohled Neka

Trochu jsem se lekl, když můj pán přišel do kuchyně. I přes můj velice dobrý sluch, jsem ho neslyšel. Moje myšlenky byli hlasitější. Po jeho dotazu, zda se mi dobře spalo, ztuhnu a na sucho polknu. "Ano." Řeknu jen, ale opak je pravdou. V noci jsem skoro nespal, protože jsem měl zase ty noční můry o mém bývalém majiteli a také o jeho synovi. Sice jsem něco málo naspal, ale nebylo to dostatečně na to, abych byl schopný říct popravdě, že jsem spal dobře. Noha pořád bolí, ale musím překonat bolest a dělat vše pro to, aby mě tu můj pán nechal. Nechci zpět do sídla hrůzy, jak tomu já říkám. Snad budu dost dobrý na to, aby byl spokojený a nechal si mě. Když jsem tedy dodělal snídani sobě, Rychle jsem ji snědl a pak se provinile podíval na mého pána.

 "Omlouvám se, že tak plýtváte jídlem." Ben se na mě podíval zase nechápavě, jako to už častokrát udělal. "Myslím tu omeletu. Měla být pro Vás." Vysvětlím mu a napiji se vody přímo z kohoutku, jak jsem zvyklý. Když se však otočím zpět, Ben je přímo za mnou a já musím zvednout hlavu, abych viděl do jeho obličeje. Trochu se přikrčím, protože očekávám ránu, nebo snad řev. Místo toho ale ucítím pohlazení po vlasech a jeho obličej se rozzáří vřelým úsměvem. "Musíme si promluvit. Pojď prosím do obýváku." 

Jak řekne, tak ho následuji. Sednu si na stranu pohovky, než sedí pán a zvědavě se na něj dívám. Ben se opře rukou o opěradlo pohovky a spustí. "Jsi tu už několik dní a já nevím ani tvoje jméno. Nechtěl by jsi se mi konečně představit?" V tom jsem neviděl problém, ale přišlo mi divné, že chce znát mé jméno. Všichni koho jsem doposud znal, mi říkali všelijak, jen ne jménem, které jsem miloval. Byla to jediná památka po mé matce, krom našeho společného znaménka na kotníku. 

"Levi. Jmenuji se Levi." Řeknu a začnu si mnout lem mikiny, kterou mi půjčil můj pán a je mi až komicky velká. "Dobře Levi. Já jsem Ben a byl bych moc rád, kdyby jsi mi tak říkal. Už mi ale prosím nikdy neříkej pane." Ben se uchechtne a prohrábne si jeho hnědé vlasy, které mi připomínají stromovou kůru. "Teď na tebe ale budu mít pár otázek. Je ale jen na tobě, jestli mi budeš chtít odpovídat." Řekne mi a já přikývnu. "Když na vše odpovím, necháte si mě pane Bene?" 

Zeptám se a jakmile jsem vyslovil jeho jméno, jako by mi hladilo hrdlo. Nikdy jsem nepoznal tak milého člověka, ale bojím se, že se jen přetvařuje. "Jak nechám? Já tě nevlastním, člověk nemůže vlastnit jiného člověka. To přeci nejde. A neříkej mi ani pane Bene. Prostě jen Bene." Řekne Ben jako by to bylo samozřejmé a úplně jasné. "Ale já nejsem člověk. Narodil jsem se, abych byl poslušný a sloužil svému pánovi. Ani nevypadám jako člověk a jak mi bylo připomínáno, jsem zrůda." Řeknu, protože si opravdu myslím, že to tak je. Vždy mi to bylo vtloukáno do hlavy a to i doslova. Věřím tomu, co jsem řekl.

Pohled Bena

To co mi řekl mi přišlo hrozné. Pokud si o sobě myslí tohle, možná že to je důvod, proč ještě neodešel. Musím přijít na to, co se tu děje. "Tu noc co jsi se tu objevil.. Před kým jsi utíkal?" Moje zvědavost je teď větší, než kdykoliv před tím. Možná že pokud budu vědět pravdu, budu mu moci nějak pomoct. "Před mým bývalým pánem." Promnu si bradu, protože přemýšlím, kdo by mohl být jeho bývalý pán. Moc lidí v okolí ale neznám a ten chlapec mohl přijít odkudkoliv. Mohl cestovat i celé dny. "Proč jsi utíkal?" Chlapec se naježí a začne si znovu žmoulat rukáv mé mikiny. "Bál jsem se. Utekl jsem z jeho sídla několik dní před tím, než jsem přišel sem. Více ale říct nemohu." To jak chlapec zatajuje podstatnou část pravdy mě nahlodává a tím více chci pravdu zjistit. 

"Dobře, ale řekni mi, chceš tu zůstat, nebo ti mám sehnat pomoc?" Jakmile jsem to dořekl, Levi se najednou zdál dost roztržitý. "Nesmí se dozvědět, kde jsem. Můj útěk by byl zbytečný a já.. Asi by jsem to nepřežil." Jen si povzdechnu a nakloním se k němu blíže. "Odpověz mi na otázku. Chceš tu zůstat?" Zeptám se a chlapec jen kladně kývne hlavou. "Dobře, ale mám pár pravidel. Budeš mi říkat jménem a tykat mi. Uklízet si budeš po sobě a já si budu dělat zase svoje věci. Nejsi tu, aby jsi mi sloužil. Nejsem tvůj pán, ale přítel. A poslední.. Neboj se mi cokoliv říct, ano?" Levi šťastně zastřihá oušky a přisedne si blíž. "Dobře, vše dodržím, slibuji ti." Musím se uchechtnout, nad tím, jak je roztomilý, když vypadá šťastně.