Velké tajemství

5.Knihovna

Potichu našlapuji po rozvrzané podlaze. Anita jde přede mnou a svítí na cestu baterkou. Je tma jako v pytli. Jsme ve skladu zdejší knihovny a tak trochu ne zákoně. Je něco kolem půlnoci a důvod proč tu jsme je jednoduchý-nevíme kdo jsme, nebo  spíš co jsme.

U Ann na půdě jsme našly jednu knížku ve které bylo napsáno něco o tom, že jsme nějaké vládkyně nebo co, ale byla tak zničená, že písmeno K mi trvalo přečíst 20 minut. Takže jsme se rozhodly zajít do knihovny.Když jsme sem přišly ve dne, tak jsme nic nesehnaly, za to v noci se to tu tajnými knihami jen hemží.

Kdysi to tu patřilo jedné sběratelce a ta měla tolik knih, že ani pomalu zřejmě nevěděla kolik. Zastavila jsem se u jednoho regálu a vytáhla z něj jednu. Byla hodně stará. ,,Ann, myslím že mám." řeknu a ukážu ji ji.Otevře ji, zamračí se, zavře ji, vrátí do poličky, otočí se a jde dál.

,,Nebyla dost stará?" zeptám se trochu moc naštvaně a upřímně jsem naštvaná. No komu by se chtělo o půlnoci prolézat knihovnu? Mohla bych dělat milion jiných věcí. Třeba spát.

,,Nechci tištěnou....my potřebujeme takovou, že ji jinde neseženeme, jsme přece rebelky" mrkne na mě a já se zasměji. Ann sice jako rebelka a podivínka vypadá, ale je to šprtka a mazánek rodičů.

 Po třech krocích se zastaví a s vážnou tváří se na mě otočí:,,Knihtisk začal okolo roku 1650, takže musíme hodně hledat..."otočí se a pokračuje. Já tam stojím a čumím před sebe. A jak si to jako představuje? Jasně je to Ann ta to prostě vidí jednoduše. Rozejdu se za ní a ani si nevšimnu, že se přede mnou zastavila. Narazím do ní a už se chystám ji zeptat co to vidí, když si všimnu kam svítí baterkou: na skleněnou vitrínu, asi 5 metrů dlouhou, plnou knížek. Vypadaly hodně hodně hodně staře. Pomalu k nim dojdeme. Úplně z nich volají ty ztracená tajemství.

"Měly by být spíš vystavené někdy v muzeu." zašeptám a udělám poslední krok, který mě dělí od vitríny a pokusím se nadzvednou vrchní sklo, ale to je zamčeno. Zamračím se. Přece jsem jsem o půlnoci nevylezla z postele, jen tak pro nic. Ann přiloží k zámku ruku a on upadne. Usměji se. Mám své i Anitiny síly ráda a teď se o nich dozvím víc. Nadzvednu víko a stojím před těžkou otázkou:,,Kterou?" otočím se na Anitu. Nakloní se a postupně je obchází. Zastaví se asi 5 kroků ode mě a prohlíží si knihu.,,Nicol, koukej..." Dojdu k ní a vidím, že kniha má zámek, ale je tak zrezavělý a ta maličká dírka tak zničena, že by jí nikdo neotevřel, pokud teda nemá super magické síly(které neumím ovládat, ale to je vedlejší) . Otočím se na Ann a znovu usměji se. Díky ní se usmívám mnohem častěji. 

Rychle otevřu batoh a opatrně tam začnu knihu soukat. Ann mezitím donese další se zámkem, když najednou uslyšíme ránu jakoby někdo zavřel dveře. S Anitou se na sebe vyděšeně podíváme. Rychle začnu strkat knížku do tašky. Přes mým obličejem se objeví další. ,,Děláš si ze mě srandu?" šeptnu naštvaně. Ann mě jen pohledem vybízí ať zrychlím.

,,Je tam někdo?" zaslechnu z dálky hlas hlídače. Úplně jsem zapomněla, že to je soukromá knihovna a má i soukromého hlídače, protože ti lidi co jim to tu teď patří jsou hodně bohatí. Ann rychle zaklapla vrchní sklo a zamkla ho. Zapnula jsem batoh a kývla, že můžeme jít. Problém byl v tom, že my se tu vkradly bočním vchodem. Takže jsem byly v pasti.

 Kroky se blížily hodně rychle. Zalezly jsme za jeden z regálů a já do něj omylem drkla. Jedna knížka z něj začala padat. Rychle jsem ji spražila pohledem a ona se zastavila v půli cesty. Pomaloučku polehoučku jsem ji začala zasunovat zpátky, když z poza rohu vylezl obtloustlý hlídač. Posvítil baterkou na místo kde jsme před chvíli stály a zamračil se. Rychle jsem knihu vrátila na její místo a bylo to trochu hlasitější než jsem počítala. Hlídač sebou trhl a posvítil na knihu. Nic tam samozřejmě nebylo.

 ,,Kniha.." řekl si sám pro sebe. "Ne asi ananas." naznačím ústy směrem k Ann. Zadusí smích a začne se plížit pryč. Míří k malinkým oknům, které jsou asi 4,5 metrů vysoko. Postaví se a začne skákat. Když ale doskočí tak je jakoby pár milimetrů od země. Pochopím její plán. Chce svou moc použít na sebe. Čím víc skáče, tím je výš. Jakoby skákala na neviditelné trampolíně, která se pořád posouvá. Nakonec si otevře okno prsty se zachytí o okraj a protáhne se skrz něj. Je dost malé, ale dá se jim tak akorát prolézt. Otočí se a vykoukne na mě: ,,Na co čekáš?" zašeptá.

,,Halo?" ozve se hlas hlídače (nerada o někom přemýšlím, když nemá jméno, takže jsem ho pokřtila na Boba) a mě dojde že ještě neodešel. Rychle vyhodím batoh do vzduchu a pomocí svoji síly ho donutím, aby ho mohla Ann přesně chytit. Musím se při tom dost soustředit.

 Pak se ji pokusím napodobit. Pomalu skáču,ale nic se neděje. Moje doskoky se odrážejí po místnosti. Bob se blíží. A nakonec, když už mám v hlavě výjev jak vysvětluji policajtům am matce ( bože jen to ne) proč kradu knihy, při tom největším skoku, vyletím a se zachytím o okraj okna. Ann mě vytáhne a pomůže mi na nohy. ,,Zvládla bych to." řeknu a ještě pořád šeptám. ,,Já vím.."usměje se. Vezmu si od ní batoh a rozeběhneme se pryč.

Míříme do pizzerky, kde mají otevřeno non-stop a není jim divné, že se tam přikradou dvě nezletilé holky v černém, s plným batohem starých knih. Vytáhnu je všechny a pak i Anitin notebook a začínáme pomalu, ale jistě zkoumat to velké tajemství o našem životě. To bude nuda.