Velké tajemství

První den

Utíkala jsem po krásně rozkvetlé louce směrem k budově v dáli. Netušila jsem co je to za budovu, ale byla jsem si jistá, že se tam těším. Slunce mě hřálo a já se cítila skvěle, když v tom jsem za sebou uslyšela hlas. Byla to dívka a chtěla po mně, ať počkám. Z nějakého důvodu jsem nechtěla. Křičela tak moc a tak naléhavě, že jsem musela zastavit. Otočila jsem se, abych se jí podívala do obličeje, bohužel mi ale zasvítilo do očí slunce. Chybělo jenom pár vteřin, když v tom jsem najednou uslyšela pronikavý zvuk. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že to byl jen sen. Stejný mám už celé prázdniny.

Vypnula jsem budík a hlasitě zívla. Chvíli jsem jenom ležela, když mi najednou něco došlo. Dneska jdu poprvé na střední! Rychle jsem vyskočila z postele a osprchovala jsem se. Učesala jsem si svoje hnědé vlasy a vyšla z koupelny. Stála jsem před skříní a pokoušela jsem si vybrat něco na sebe. Můj šatník na mě málem křičel, že žádný zázrak se nastal a nikdo mi tajně nenakoupil nové oblečení. Vzala jsem si svoje oblíbené tričko a džíny. Oblečením dneska asi dojem neudělám. Vyšla jsem z pokoje a zamířila do kuchyně.

„Musíš nosit pořád stejně věci?" zeptá se mě matka a to se ani pořádně neotočila.

„Tak mi kup nové!" Poslední slovo skoro zařvu. Dočkám se ale jen opovrženého pohledu a obvyklé fráze, že mám oblečení po sestře a to stačí.' Ale moje sestra to oblečení dá radši charitě než mně.

Vešla do kuchyně a na důkaz její namyšlenosti a malé inteligence mě shodila ze židle. „Au! Mami viděla jsi, co mi právě udělala?" zeptala jsem se, ale moje matka si, jako obvykle když něco moje sestra udělá, ničeho nevšimla. Prý že rodiče mají svoje děti stejně rádi, pěkný kec. Dojedla jsem snídani, vzala si svačinu a odešla pryč, kdybych tam ještě chvíli zůstala, hrozilo by mi něco horšího než naražený zadek z pádu ze židle. Ve svém pokoji jsem se trochu nalíčila a na krk jsem si stříkla trochu parfému, jednu z mála věcí v mém pokoji, kterou jsem po nikom nezdědila. Sestra na mě zavolala, že jdeme, jinak nám ujede autobus a já vyrazila na svůj první den. Snad to bude lepší než můj dosavadní život.

Nebylo. Chodila jsem po škole jako idiot a snažila jsem se najít svoji třídu. Čuměla jsem do plánku budovy a nedávala jsem pozor, kam šlapu a najednou jsem s někým srazila.

„Kam čumíš?'" ozval se klučičí hlas vedle mě. Oba dva jsme leželi na zemi a všichni okolo se nám smáli. Podívala jsem se na něj a málem jsem zapomněla dýchat. Byl úžasný. Hnědé delší vlasy mu podaly do očí, které byly modřejší než nebe.

„Promiň...já jsem se snažila najít třídu a nedávala pozor." Začala jsem se zvedat, ale on se rychle zvedl a podal mi ruku. Z trochu udiveným výrazem jsem jí přijala.

„Já se omlouvám, že jsem po tobě tak vyjel. Kterou hledáš třídu?'" zeptal se.

„1.B." Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Nasměroval mě o kousek dál rovnou do mojí třídy a já mu vděčně poděkovala. Opět se usmál a zamířil pryč.

Vešla jsem do třídy a uviděla ji. Měla na sobě černé džíny a černé triku s lebkou a nápisem ZEMŘI, tlusté linky téže barvy a dokonce i rty měla namalované na černo! Vlasy už řečené barvy a stříbrný kroužek v nosu a černý piercing pod spodním rtem. Seděla v poslední lavici, a když jsem se podívala do jejich temných očí něco ve mě se probudilo a já věděla, že i přesto, že jsem jí viděla poprvé v životě, bych ji měla znát. Tenhle rok asi neskončí dobře.

Odplazila jsem se do třetí lavice a přežila tam zbytek dne. Dostali jsme rozvrh a představili jsme se. Když jsem se zvedla a všichni se na mě podívali, málem jsem zapomněla, jak se jmenuji.

„Nicol Fletcherová'," řekla jsem a posadila se. Když přišla řada na tu holku v černém, otráveně se zvedla a taky se představila: „Anita McGee, ale říkejte mi Ann. Dík." A posadila se. A tak jsem zjistila jméno své budoucí nejlepší kamarádky, o které jsem si v tu chvíli myslela, že je to naprostá podivínka a rebelka.