Opravdová láska? 2 /Nik Tendo

13.

Natálie

Právě je devět večer a já sedím u Dominika. Byl za náma doktor a řekl, že by se nakonec Dominik mohl probudit ještě dnes, takže jsem tu zůstala. Tom odešel před hodinou a od té doby tu nikdo zatím nebyl. Zkouším si s ním povídat, ale neprobouzí se. Strašně si to vyčítám.

,,Nechcete něco slečno?" usmála se na mě sestřička, která právě přišla zkontrolovat Domču.
,,Sedíte tu už celé hodiny bez jídla a pití, klidně si běžte pro něco támhle do automatu, já tu počkám" ukázala na automat za sklem.
,,Dobře, děkuju" usmála jsem se.

Stojím u automatu a čekám, až mi vypadne vybraná bageta. Nikdy jsem neměla nějak moc ráda tyhle bagety z automatu nebo benzínky, ale mám fakt velkej hlad, takže bych snědla asi všechno. Když mám svoji bagetu, jdu ještě k automatu s pitím. Najednou ale slyším hlasy z pokoje. Z pokoje, kde leží Dominik. Rozejdu se tedy směrem k pokoji, ze kterého právě vyběhla ta hodná sestřička.
,,Co se děje?" zeptala jsem se jí.
,,Slečno běžte domů, nemůžu vám říct víc" odpověděla a šla asi hledat doktora. Já ale fakt chtěla vědět co se děje s Dominikem, proto jsem se rozešla za ní.
,,Musíte mi říct co s ním je, prosím" začínala jsem brečet.
,,Měl zástavu, jsou u něj doktoři, omlouvám se, ale vážně spěchám, musím jít pro léky pro vašeho přítele, jakmile budeme vědět víc, zavoláme vám" usmála se a odešla. Já byla strachy bez sebe. Nevěděla jsem co mám dělat, na jednu stranu jsem chtěla jít  za ním, ale na druhou bych měla nechat pracovat doktory.

,,Tome?" řekla jsem do telefonu.
,,No?" odpověděl jednoduše.
,,Mohl by jsi pro mě prosím přijet? Dominik měl zástavu a já mám jít domů, nezvládnu to" začala jsem zase brečet.
,,Jasný, do 5 minut jsem tam, hlavně nikam nechoď ano? Jen běž před nemocnici" řekl ve spěchu. „Děkuju" řekla jsem a típla to. Rozešla jsem se tedy před nemocnici, abych mohla počkat na Toma. Byla jsem za něj neskutečně moc ráda, pomáhal mi kdykoliv to šlo a je strašně moc hodnej. Nevím, co bych bez něj dělala.

Právě sedím doma na gauči a dívám se do zdi. Nemám na na nic náladu, protože o Domčovi nic nevím.
,,Nechceš se jít aspoň najíst?" zeptal se Tom, protože jsem nejedla dost dlouho. Asi si říkáte co je s tou bagetou, kterou jsem si tam koupila. Vyhodila jsem jí. Nechutnala mi, jakože vůbec.
,,Nechci" odpověděla jsem jednoduše.
,,Hele nejíš vůbec. Všímám si toho už dlouho, s takovou budeš zachvilku anorektička" povzdechl si.r
,,Já jím dost" bránila jsem se i když jsem věděla, že to není pravda. Nejedla jsem skoro vůbec, chci mít lepší postavu, protože si připadám fakt tlustá.
,,Víme oba moc dobře že to není pravda, takže mi laskavě řekni co chceš k tomu jídlu."
,,Dobře no, tak třeba objednej pizzu" usmála jsem se a Tom mi úsměv opětoval.

Do hodiny nám přivezli pizzu, takže jsme začali jíst. Přiznám se, že jsem hlad celkem měla.
,,Tak co, dobrý?" zeptal se Tom.
,,Moc" zasmála jsem se a on se mnou.
,,Tak vidíš, jen mi prosím řekni proč nejíš. Vidím to na to tobě, strašně moc jsi zhubla, vždyť jsi skoro jen kost a kůže. Vážně si zakládáš na anorexii" byl smutnej, viděla jsem to na něm.
,,Neřekneš to nikomu?" zeptala jsem se a on kývl hlavou, že ne.
,,Připadám si strašně tlustá. Už nevypadám tak jak před 2 rokama, byla jsem krásně hubená, ale teď? Však se podívej na ty nohy a špeky" povzdechla jsem si a ukázala na svoje břicho a nohy. Chtělo se mi brečet.
,,To myslíš vážně? Teď poslouchej to co ti řeknu. Jsi ta nejhezčí holka jakou jsem kdy viděl. Jsem strašně rád, že jsem tě mohl poznat, jsi taková moje malá sestřička. Ale fakt jíst musíš, i Dominik si toho všimnul, ptal se mě jestli nevím co se s tebou děje, takže doufám, že začneš pořádně jíst." usmál se. Dojalo mě to.
,,Děkuju, jenom to prosím Dominikovi neříkej" usmála jsem se taky.
,,Neboj neřeknu, ale pokud se tě zeptá, nelži mu. Myslí to s tebou dobře" řekl a obejmul mě.
Cítila jsem se u něj v bezpečí, ale jinak než u Dominika. S Tomem se cítím strašně dobře, ale asi bych s ním nedokázala nikdy nic mít, protože se bojím, že by to nějak posralo naše přátelství.
Když mě objímá Domča, cítím se úplně jinak. Jak kdyby to nikdy nemělo skončit. Strašně moc se těším, až ho budu moct obejmout. Chci, aby se se mnou cítil tak dobře jako já s ním.

,,Tome já si půjdu lehnout, ráno pojedu za Dominikem a pak ti zavolám, ano?" usmála jsem se.
,,Dobře, já pojedu ještě za klukama do studia, kdyby něco, dej vědět" úsměv mi opětoval a já jen kývla.

Ležím v posteli a přemýšlím nad Dominikem. Bojím se, že až ho pustí z nemocnice tak bude chtít něco víc mezi náma, ale já prostě ještě nemůžu. Nejsem na to připravená. I když jsem si ještě včera říkala že jsem a i když vím, že ho miluju, tak ne. Nechci, aby ho to nějak ranilo, navíc po tom všem co se mezi náma stalo. Musím se mu omluvit a pak uvidím jak ti bude, ale nechci aby si myslel že s ním budu ze soucitu nebo tak, protože to ne. Vím že je to ode mě celkem hnusný, ale nemůžu zatím prostě. A pokud se mu to nebude líbit a bude chtít odejít, nebudu mu v tom bránit už jen z důvodu, že chci aby byl šťastnej. S těmahle myšlenkama jsem usnula dost rychle.

Heloou, hlásím se po asi víc jak měsíci. Mooc se vám omlouvám, že nevyšlo nic dřív, ale nezvládám to vůbec. Mám strašně moc školy, teď mi začali taneční, takže jezdím domů kolem půlnoci a musím mít adpoň trošku volnýho času na sebe a kámoše noo. Každopádně vám radši nebudu říkat kdy vyjde další kapitola, protože fakt nevím, ale budu se snažit to napsat co nejdřív.

Když jste tak dlouho čekali, aspoň máte trošičku delší kapitoluu.
Napište mi prosím, jestli se vám něco nelíbí nebi ci by jste na tomhle příběhu změnili. Děkujuu.

Mějte seee <333