Bouřkový klan 1- Nebezpečná bouře

Kapitola 5

„Zlatá hvězdo!" Ze smutku oba sourozence vytrhl výkřik léčitelky. „Co se děje, Vločko?" otázala se Zlatá.
„Jak se tu mluvilo o tom tulákovi, co se potuluje po lese..." Bílá kočka se na chvíli odmlčela. „Je tady a chce s tebou mluvit."
Zlatá hvězda vylezla ze svého doupěte následována Vločkou a Třpytem. Uprostřed mýtiny stál docela mladý kocour bez srsti. „Zlatá hvězdo?" oslovil ji a mávl neklidně ocasem. „Zdravím. Co tě za mnou přivedlo?" chtěla vědět zlato-bílá kočka. „Posílá mě sem Půlnoc, jakožto posla. Chce s tebou a s Liščím měsícem mluvit tváří v tvář. Máte se s ním sejít při nejbližším úplňku a smíte si s sebou vzít menší doprovod." vysvětlil kocourek. „Nejbližší úplněk? To je za pár dní," mňoukl Severní vítr. „Půlnoc? O čem s námi chce mluvit?" vyzvídala velitelka. „To přesně nevím, ale říkal něco o nějaké bouři, co se brzy stane a ovlivní tak chod ulice i lesa. Nevím ale, co tím myslel a co to znamená." kocourek zvedl hlavu. „To je vše. Přijď o úplňku k silnici dělící město od lesa. Zatím se měj." mávl ocasem a rozběhl se z tábora.
„Docela se bojím toho, že o tom bude mluvit i s Liščím." Zlatá hvězda vypadala poměrné zničeně. „Ten kocour vypadal divně. Někdo mu asi ukradl srst!" vysmíval se Kukuřička. Jeho maminka ho za to pleskla tlapkou přez čumáček. „To bys neměl říkat," poučovala ho zlatá kočka, „jinak z tebe nikdy nebude válečník." Zlaté hvězdě v té chvíli zasvítilo v očích a otočila se na svojí matku, Sedmikrásku. „Sedmikrásko, můžu s tebou mluvit o samotě?" zeptala se jí a kývla hlavou směrem k jejímu doupěti. Sedmikráska se zvedla, odešla se Zlatou hvězdou. „Kují pikle," zasmál se Drápek. „Ugh, tady je nuda bez Medvěda," postěžovala si Tygřice, „kdy už se vrátí?"
„Musíš vydržet, však on se vrátí," odpověděl její učitel, Severní vítr.
„Ale mě nebaví čekat. A proč musel být válečníkem dřív, než já? Vždyť jsme stejně starý!"
„Lví ho asi připravil líp než Hromový tebe."
„Asi proto, že Hromový umřel dřív, než Lví, že?"
„Nejspíš. Ale oba vás připravili skvěle."
„Můžeme o tomto tématu přestat mluvit? Dělá se mi smutno."
Tygřice se otočila a šla si lehnout do učednického doupěte, cestou si posmutněle zamumlala: „Ach jo, proč jsem nemohla být oblíbenec Lvího Tesáka já?"

Obě zlaté kočky vylezli ze škvíry ve skále, která sloužila jako velitelské doupě. Sedmikráska rovnou zamířila ke svému nejmladšímu synovi. Vypadala šťastně a smutně zároveň. Severní vítr se podíval na Zlatou hvězdu a naklonil hlavu. Zlatá se dotkla jeho hrudi tlapkou a kývla směrem ke Kukuřičkovi. „Nevím, jak ty, ale já z toho nic nepochopil," poznamenal Třpyt směrem k Severnímu. „Ale prosimtě, ty stejně nepochopíš nikdy nic, takže se zase tak nedivím." zasmál se Severní vítr a nechal svému kamaráda s udiveným pohledem sedět. Přisedla k němu Sedmikráska a olízla mu ucho. Kukuřička k oběma vesele přihopkal. „Kdo bude můj učitel?” zeptal se s rozzářenýma očima své matky. „Nech se překvapit,” pousmála se zlatá kočka. Otočila se na svého druhého syna a mňoukla: „A ty tady budeš sedět a nic nedělat? Běž s Lasturkou na lov!” Zrzavý kocour se tedy postavil a vydal se k učedníkům, kteří si vyhřívala svoje různobarevné kožíšky. Bílá kočička pohlédla na příchozího válečníka. Následně se zvedla a protáhla se. „Tak pojď, jdeme lovit,” řekl Třpyt a obě kočky se bok po boku vydali ven z tábora. „Je to tu furt smrdět po tom tulákovi,” poznamenala Lasturka. Třpyt přikývnul.
Došli na mýtinu, kde se odehrál poslední souboj mezi klany. Stále tu byly cítit Jezerní kočky. „Jejich puch snad odlákal veškerá zvířata, co tu žijí,” ohrnul čumák. „Všechna ne,” mňoukla tiše Lasturka a poukázala na nebe. Nad nimi kroužil dravec. „Chytíme ho?” řekl Třpyt vyzývavě. „Můžeme to zkusit,” odpověděla mu učednice stejným tónem.
Chvíli čekali, dravec se snesl níže a níže. Natáhl své pařáty po kořisti. V tu chvíli Lasturka vyběhla a vyskočila po ptákovi s nataženýmy drápy. Srazila ho k zemi. Bez žádného otálení se mu zakousla do krku a tím ho usmrtila. „Vypadá to, že máme štěstí, hned dva úlovky najednou,” zasmál se Třpyt poukazující na pařát dravce. V něm totiž držel svůj vlastní úlovek, hlodavce. „Každopádně, skvělá práce, Lasturko! Brzy z tebe taky bude válečnice, to můžu garantovat!” pochválil svoji učednici. Bílá kočička napnula svoji hruď. „Chceš jít ještě lovit?” zeptal se Třpyt po chvilce ticha. „Můžeme.” Lasturka popadla ptáka do tlamičky a pomalu vykročila k lesu, následována svým učitelem, který vzal hlodavce. Jakmile vkročili do lesa, Lasturka upustila svoji kořist a rozběhla se k nejbližšímu smrku. V ten okamžik Třpyt spatřil huňatý šedý ocas za stromem. Veverka zaregistrovala přítomnost koček v moment, kdy od ní byla učednice vzdálená tři skoky. Šedé zvíře začalo šplhat na strom. Učednici stačil jeden velký skok. Chytila veverku za její huňatý ocas. Strhla jí ze stromu a rychlým seknutím drápy jí zabila. Odtáhla svojí novou kořist k Třpytovi. Takhle mrstneho učedníka jsem nikdy neviděl, pomyslel si udiveně Třpyt. „Tak to už můžeme zpět do tábora, jak tak koukám,” mňouknul. „Asi jo.” Lasturka vzala svého dravce do tlamy a vydala se směrem k táboru. Třpyt vzal hlodavce a veverku a šel za svojí učednicí.
Jakmile vkročili do tábora, pohledy všech, kteří tam zrovna byli, zaseklo svůj pohled na mladé učednici. „To jsi chytila sama?” rozzářil se Drápek. Lasturka přikývla. Drápek k ní přiběhl  a dotkl se svým čumáčkem jejího. „Jsem na tebe hrdý! Brzy z tebe určitě bude válečnice!” pochvaloval jí učedník. Lasturka jako by se začervenala. Třpyt odnesl veverku a hlodavce na hromadu kořisti a vydal se k válečnickému doupěti. Sedl si k Jiskře. „Měli by jsme s našimi učedníky chodit častěji na lov a hlídku,” zasmál se. „Taky koukám,” přikývla Jiskra. Třpyt se po chvíli postavil a odešel k léčitelskému doupěti za Vločkou. Ta zrovna ne o probírala se Sedmikráskou a Zlatou hvězdou. Nejspíš si povídají o Kukuřičkovi. „Tak až se vrátí Medvědí dráp," hlesla Zlatá a postavila se. „Až se vrátí,” přikývla Vločka. Sedmikráska a Zlatá hvězda obě vyšli ven, jakoby si Třpyta ani nevšimli. „Šípeček je s ostatními učedníky, můžeš dovnitř,” mňoukla tiše léčitelka. Třpyt tedy vešel a posadil se vedle bílé kočky. „Tak z tvého bratra bude učedník,” prohodila, trochu posmutněle, „určitě z něj jednou bude skvělý válečník.” „Snad ano,” odvětil Třpyt. Zavrtal se do Vloččiny dlouhé bílé srsti.

„Medvědí je zpátky!” ozvalo se z venku. „Tak brzy?” podivil se Třpyt. Vločka vyskočila a vyběhla ven. Třpyt se rychlým krokem vydal za ní. Hnědý hladkosrstý kocour stál u vchodu s hrdým pohledem v očích. Čerstvý válečník se vrátil od hvězdné hory. Všichni učedníci k němu přiběhli a vyptávali se, jaké to bylo. „No tak, nechte Medvědímu trochu prostoru,” zavolal na učedníky z druhé strany tábora Severní vítr. Ten stál pod oznamovací skálou, vedle něj Vločka. Třpyt odešel k Sedmikrásce, která právě čistila srst Kukuřičkovi. „Tak co, těšíš se?” Zlatý kocourek přikývnul.
Zlatá hvězda se rychle doběhla pozdravit se s Medvědím drápem. Poté se rozběhla na druhý konec tábora, na oznamovací skálu.
„Všichni členové Bouřkového klanu, dostavte se na mýtinu před oznamovací skálou!” Volání velitelky vzbudilo z dlouhého spánku Jánošíka. Klanové kočky však v tu ránu stali v polooblouku. Některé kočky ještě netušily, co se bude dít. „Jak jistě víte, ve školce je delší době jedno kotě, které nedávno dovršilo šesti měsíců.” Všichni vrhli svůj pohled na Kukuřičku. „Kukuřičko, předstup,” vyzvala Zlatá hvězda kotě. Kukuřička vykročil od svojí matky a postavil se doprostřed půlkruhu vytvořeného kočkami z klanu. „Od dnešního dne, dokud nedostaneš svoje válečnické jméno, se budeš jmenovat Kukuřík a tvým učitelem budu já, Zlatá hvězda.” Klanové kočky udiveně pohlédli jeden na druhého. Nestávalo se, že by se velitel stal učitelem, ani se nestávalo, že by příbuzní byli takto spojení. Zlatá hvězda seskočila z oznamovací skály a dotkli se s Kukuříkem čumáčky. Všichni, zvláštně Sedmikráska, byli pro Kukuříka šťastní. „Zítra půjdeme společně se Severním větrem a Tygřicí na lov,” prohlásila Zlatá. Třpyt spolu se Sedmikráskou přišli k čerstvému učedníkovi. „Jsem na tebe tak hrdá,” dojatě mňoukla jeho matka. Třpyt se usmál na znamení respektu. Poté ho nechali, aby se šel více spřátelit s ostatními učedníky. „Rostou tak rychle,” vzdychla si Sedmikráska. Třpyt nemohl nesouhlasit. A určitě z něj jednou bude skvělý válečník.