Bouřkový klan 1- Nebezpečná bouře

Kapitola 10

Mýtina tábora v zapadajícím slunci vypadala jako zalitá tekutým zlatem. Obloha byla zabarvená do barev od šedé po růžově rudou a podzimní večerní vánek si pohrával s nažloutlými listy opadavých stromů. Zlatý kocourek si v posledních paprscích dnešního slunce ohříval srst. Se zavřenýma očima ležel rozvalený na měkkounké trávě, stébla ho občas pošimrala na čumáku. Kromě něj se na mýtině vyhřívaly dvě menší kočky, bělosrstá Lasturka, modro šedý Drápek a mladší kocour, hnědo šedý Medvědí dráp. Ostatní byli ve větších skupinkách a jedli, nebo již spali ve svých doupatech. Kocour věděl, že na něj čeká důležitý úkol. Otevřel oči a protáhl se. Doběhl k hromadě s úlovky. Vzal si vykrmeného hraboše, potřeboval být připraven na to, co ho čeká ve městě. Taky by tam nemuselo být žádné jídlo, možná se tam něco semele, kdo ví? Po jídle si očistil tlamičku od krve a ještě se i celý umyl. Do tábora se zrovna vraceli Severní vítr a Perla z hlídky bok po boku. Jejich kroky byli synchronizovány, skoro jako kdyby byly jedna a ta samá kočka. Fiškus se při pohledu na ně pousmál. Chvíli se ještě rozhlížel po táboře. Přišlo mu, že k léčitelskému doupěti přiletěl netopýr, to ale otřepal s tím, že se mu to jenom zdálo. Pomalým krokem došel k Severovi, aby mu oznámil, že už jde. Ale vypadalo to, že se Sever a Perla bavily o něčem "důležitém", tak je raději nerušil. Místo toho šťouchl do Medvědího drápa. „Kdyby mě snad Sever nebo Zlatá hledali, tak jim jednoduše řekni, že jsem šel." Mladý kocourem jenom ospale přikývl. Fiškus se tedy naposledy rozhlédl po táboře, jestli ho nikdo nepozoruje, a pak se jen poklusem vydal k východu z tábora. Potřeboval se dostat k hromové stezce, která dělí les od města. Šel tedy chvíli podle řeky, ta se však po chvíli zatočila a vedla jiným směrem. Jeho cesta ale stále vedla jakž takž rovně. Okolo něj se ozýval ptačí zpěv a cvrlikání. Jeho srst chvílemi svítila zlatavě, jak podzimní paprsky pozdního slunce pronikaly korunami vysokých stromů. Fiškus zpomalil svůj krok a prohlížel si přírodu okolo sebe, konečně na to měl čas. Ještě stále zelené jehličí smrků, borovic a jedlí se prolínaly se zlatými, rudými a hnědými listy jírovců, dubů, javorů a topolů, které rostly opodál. Borůvčí i maliníky byly obrány, na nedalekých kamenných útvarech se zelenal nádherný a objemný mech. Jak se Fiškus dostával do listnaté části lesa, na zemi se váleli žaludy a kaštany, už vybrané, po kterých zbyla jen jejich ochrana, ale také nově spadlé, které se otevřeli pádem sami. Svým příchodem kocour vyplašil šedivou veverku, která sbírala žaludy pro zimu.
Fiškus se stále více blížil k topolům, což by znamenalo, že je poblíž hromová stezka. Nepůjdu přez ní, půjdu jen stejným směrem, pomyslel si kocour. Pohlédl na černající oblohu, kde již byly vidět první hvězdy. Měsíc byl však překryt velkým šedým mrakem. Kocour nasál vzduch okolo něj. Kromě silného zápachu asfaltu z hromové stezky cítil lehký nádech dešťového vzduchu. Znovu přidal do kroku a jakmile uviděl černý pruh na zemi, věděl, že většinu cesty má za sebou. Teď jen stačí přejít na druhou stranu, když uvidí první městské domy. Slunce už zašlo za horizont. Kocour se podíval na hromovou stezku, divil se, že ji dvounožci stále udržují v takové čistotě a celku, když přez ní skoro nic nejezdí. I když to byl nejspíš ten důvod. Na druhé straně stezky byla louka, kde se často pásly krávy. Byly tam i teď, přestože již byla tma. Od stezky je dělil jen plot, který jim při stiku dá šok, i když to nejspíš dvakrát tak nefungovalo, protože se nemálo stávalo, že hlídka spatřila nějakou krávu pást se u lesa. Přestože měli krávy louku obrovskou a mohly být kdekoliv, snad všechny stály u plotu s šokem a bučely směrem ke kocourovi, snad jako by mu říkaly, aby se k nim přiblížil. Jenže Fiškus věděl, že ke kravám by se neměl přibližovat, ani, když je dělí plot s šokem. Už od kotěcích let slýchal, jak nějakou kočku krávy ušlapaly, protože byla moc blízko, a aby se něco takového stalo jemu Fiškus nechtěl. Pokračoval tedy v cestě a dělal, že krávy nevidí.
Začal pociťovat vibrace a v dálce zahlédl světla. Ta se rychle blížila k němu, až monstrum, kterému světla patřila, ozářilo kocoura a prosvištělo okolo něj, tvořící vítr, div že ho neodvál. V dáli již byla vidět světla města. Čím blíž se k němu kocour blížil, skoro jakoby mizely hvězdy na stříbrné kožešině. Tady mě Hvězdný klan neochrání, pomyslel si. Začaly se ozývat zvuky města, psi štěkajíc jeden na druhého, mláďata dvounožců, která se vracela v pozdních hodinách domů, dvounožci ve skupinách na cestě do takového domu, kde se shromažďují a vždy z něj vychází kouř a dvounožci motající se na místě. To vše a mnohem víc bude teď chvíli pro Fiškuse normální večer. Prošel kolem prvních domů a z šedé a kamenité hromové stezky se stala krásně hladká a černá, mnohem lepší pro chůzi. Ta však nevydržela dlouho a po chvíli se vrátila zpět do nepříjemného stavu. První věc, která ho ve městě přivítala, kupodivu nebyl zuřiví pes či malý dvounožec, co by ho snad tahal za ocas, byl to klidný pohled kočky sedící skoro naproti němu na hromadě dříví ve tmě. Kocour znervózněl, nevěděl, co má od kočky naproti čekat. Chvíli tedy jen stál a rozhlížel se, jestli si náhodou nevšimne nějaké další kočky, že by ho snad přepadly. Když si byl jistý, že tu nikdo jiný není, vydal se pomalým krokem směrem ke kočce. Ta se postavila a ladně seskočila na trávu pod ní. Tam stála na místě jako kámen, sledujíc každý Fiškův pohyb.

Tak a pokračování máte až po prázdninách >:3