Bouřkový klan 1- Nebezpečná bouře

Kapitola 9

Úzkou tmavou uličkou se prohnala menší kulhající postava kocoura plašíc spící netopýry. Kocourova zrzavá srst nebyla v temnotě k poznání. Na cestu si svítil očima, stejně se ale orientoval podle paměti. Zastavil se, stěží se všiml, že ulička končí, málem vrazil do kamenné zdi hlavou. Přikrčil se, v hlavě si zmapoval místo, kde se nacházel. Mrštně se protáhl malinkou skulinkou , aby odhalil větší místnost s krápníky rostoucími ze země i ze stropu. Opatrně našlapoval okolo vápníkových krasů. Dokulhal k jednomu, který připomínal látku, kterou věší dvojnožci na okna svých doupat, za který se protáhl. Zde bylo menší jezírko podzemní minerální vody. Říká se o ní, že má léčivé účinky.  To ale nebyl ten důvod, proč sem kocour přišel. Posadil se u jezírka a zavětřil. Byly tu cítit netopýři a pach další kočky, který ale jich začal opadávat. Vlhkost vzduchu okolo něj ho nutila spát. Napil se z minerální vody a lehl si. Poslouchal, jak kapky vody padají z krápníků dolů. Skoro už spal, když uslyšel jemňounké plácání netopýřích křídel nad jeho hlavou a později i menší tíhu na zátylku. Pak už ale ztratil vědomí a usnul.
Okolo kocoura bylo najednou mnohem více světla. Hvězdy ho ozařovaly že všech stran a jeho světlounce zrzavá srst vypadala jako jedna z nich. Protáhl se a konečně cítil obě své přední tlapky ve stejné míře. Procházel se a poskakoval mezi hvězdami jako malé kotě. Pocítil však ledové chladno na své levé tlapce, jako kdyby mu uklouzla do do vody. Přestal tedy raději dělat kraviny a posadil se, čekajíc na něčí příchod. Ještě se mu nikdy nestalo, že by musel čekat tak dlouho, ikdyž přišel k hvězdné hoře sám. Přišlo mu, že hvězd okolo něj lehce začaly pohasínat, možná i lehce blikat. Zrzek tomu však nevěnoval pozornost, vadil mu ledový chlad, který stále cítil na své tlapce. Rozhlédl se okolo sebe a začal být netrpělivý. Stále nic. A to se potřeboval hvězd zeptat na tu "bouři", která měla podle Půlnoce přijít. Hvězdy okolo něj ztrácely svůj zlatavý svit a místo okolo kocoura začalo rapidně tmavnout. Postavila se mu srst. Cítil, že ho někdo, nebo něco sleduje, ale ať se otočil jakýmkoliv směrem, nikde nikdo nebyl, jen on. Vzduch okolo něj začal řídnout, že se skoro nedalo dýchat. Hvězdy již nesvítily vůbec. Všude okolo kocoura panovala černo černá tma. Prostorem se začal prolínat silný zápach síry.  Kocour se snažil zakrýt si před pachem čumák do tlapek. Silně pšíkl a najednou se ocitl na temné mýtině. Všude okolo něj byly stromy dlouhé až do černo černého nebe a táhly se až do nedohledna. Začal okolo něj foukat vítr, který pomalu zesiloval, dokud kocourovi nepřišlo, že ho vítr zvedne ze země a odnese do stínů. Ve stoji zatnul svaly a zarazil drápy do země. Něco okolo něj jakoby kroužilo, ale ať se podíval kamkoliv, viděl jen trávu a stromy hýbající se ze stany na stranu. Několik větví na stromech prasklo a zřítilo se k zemi. Vítr najednou z ničeho nic jako mrknutím oka přestal okamžitě foukat. Kocour se uvolnil. Rozhlédl se okolo sebe. Nic se místu nestalo, skoro jakoby tu žádný vítr nikdy nebyl. Rozhodl se vydat do temnoty za stromy. Našlapoval tiše a opatrně, rozhlížel se po každém kroku. Měl stále silnější pocit, že ho něco ze stínu sleduje. Cítil něčí pohled na svém zátylku. Prudce se otočil s vytaženými drápy. Nikde nic. Otočil se a pokračoval dál. Dlouhou chvíli nebylo okolo nic, jen stromy rostoucí do nekonečna a vedoucí do míst nikým neobjeveným. V dáli si ale všiml keře. Rovnou čarou se k němu rozběhl, ale ať běžel, jak nejrychleji mohl, keř jakoby se vzdaloval. Kocour se ale nevzdával a snažil se ke keři dostat. Něco mu ale podrazilo nohy. Oklepal se a podíval se pod své tlapky. Nic tam nebylo. Keř byl v nedohlednu. Rozhodl se jít dál do temnoty. Po chvíli chůze se čerstvá a měkká tráva začala měnit ve spálené píchající jehlicí. K tomu se začal vracet zápach síry. Neodradilo ho ani tohle. Pokračoval ve své zdárně bezcílné cestě. I stromy, které že začátku vypadaly zdravě, teď byly celé spálené a poničené, jako kdyby se místem přehnala ohnivá bouře. Černo černé nebe se stalo tmavě rudým. Místy ležely skoro jako poházené kosti různých zvířat, jak malých myší, ptáků a králíku, tak kocour narazil i na lebku velké kočky a nebo i vlka. Přejel mu mráz po zádech. Jak pokračoval v cestě, kostí přibývalo, pak najednou nebyly pohozené ladem, tvořili cestičku. Kocour se podle ní vydal, síra mu plnila nosní dírky. Cestička po chvíli skončila. Kocour se tedy podíval před sebe a spatřil obrovskou hromadu kostí, že kterých vycházel červený kouř, tvořící mlhu na vršku hromady. Po bližším prozkoumání kocour zjistil, že všechny kosti na hromadně patří k jednomu druhu zvířete. Kočce. Odskočil ve strachu od hromady s naježenou srstí. Snažil se z tohohle místa dostat. Mrskal sebou ze stany na stranu. Pak najednou jakoby mu zkameněly tlapky. Pohlédl opět na hromadu kostí. Z rudé mlhy jakoby vytekla černá silueta, ocasem a ušima připomínající kočku. Pohlédla prázdnýma modrýma očima na kocoura a v mlze opět zmyzela. Kocourova srst byla stále naježená a stáhl uši. Z místa se ale pohnout nemohl. Najednou ucítil tíhu na celém svém těle. Tlapky temnější než černá noc ho chytili za tlamičku i čumák. Páchly silně po síře, dusily kocoura a plnily mu plíce sírou. Kočičí silueta se naklonila k jeho uchu. I dech siluety smrděl po síře. Jen co silueta začala mluvit, spálené stromy okolo opět začaly hořet. „Hledáš bouři?” zeptala se silueta. Ozvěna jejího hlasu hrála kocourovi v uších jako zvonek na obojku pro mazlíčka. Nedokázal mluvit, a tak stěží pouze přikývl. Ze síry všude okolo něj se mu chtělo omdlít, pevný úchop siluety ho však držel na nohou. „Jaro prozradí, co vítr ví. Šeptající vítr na jaře zná odpověď na tvé trápení. Zkus ji získat, jen tak se jí však nezbaví...” S posledním slovem se silueta roztekla na kocourovi srst. Přišel o všechnu rovnováhu, kterou díky siluetě měl a přepadl na čumák, do země. Jenže místo toho, aby narazil do země, vrazil celým tělem do ní, jako by byla kapalného skupenství. Najednou ho zalil pocit chladu po celém těle. Otevřel oči a co nejrychleji vyplaval nad hladinu a lapal po čerstvém vzduchu. Okolo něj byla černo černá tma. Vyškrabal se na kamenný břeh a vykašlával všechnu vodu a síru, co se mu dostala do plic. Po srsti mu stékala ledová jeskynní voda. Otřepal se, aby se zbavil přebytečné vody. Takže jarní vítr zná odpověď na to, co je ta nebezpečná bouře? Takhle dlouho ale na odpověď čekat nemůžeme!  Ještě jednou se otřepal, tentokrát zimou. Došel zpátky do větší krápníkové místnosti. Tam si ztěží, ale přesto, všiml jakoby vyrytého vzkazu. Tři čáry, prostřední delší a zahnutá, značící vítr. Rozkvetlá sedmikráska, značící snad jaro. Plamen ohně a bouřkový mrak, že kterého šel blesk, snad něco spojeného s nebezpečnou bouří. Vítr na jaře přinese bouři a s ní oheň? Kocour se snažil rozluštit, co se mu vzkaz snaží říct, když v tu se z poza krápníku, který schovával minerální jezírko, ozvalo; „Půlnoc nic neví!” Ozvěna byla do stěn jeskyně jako do bubnu, až kocourovi připadalo, jako kdyby se to točilo okolo něj. Půlnoc nic neví? Však Půlnoc nám o bouři řekl! Tady mi něco nesedí... Tajemný hlas působil skoro jako vítr, a to, co se zdálo být vyrytým vzkazem, zmizelo jako prach při bouři. Tohle nejdřív musím probrat s někým, kdo tomu bude rozumět... „Myšolete?” zavolal kocour do prázdna. Z poza jednoho z krápníku vyletěl menší netopýr. Posadil se před zrzavého kocoura. „Již se stmívá, cítím to. Dokážeš doletět za Vločkou a Šípečkem informovat je, že se setkáme co nejdříve u tajemných kamenů?” netopýr pískl na souhlas a rozletěl se tam, kudy kocour přišel. Zrzek ještě chvíli poseděl a přemýšlel nad tím, co mu bylo řečeno, a také, co by mohla být ta silueta. Nikdy se s ničím takovým nesetkal. Snad nějaký zlý duch či dokonce i démon? Potřeboval se zbavit stálého pocitu, že ho něco sleduje, a tak se vydal na cestu zpět domů. O tomhle zatím nikdo jiný nesmí vědět. Hlavně ne, dokud nezjistíme, co ta nebezpečná bouře vůbec znamená....