Kolikrát ještě musím jít do tý zkurvený školy. Vždycky jen přijdu do třídy, sedím a čekám až to skončí. Nemám s kým mluvit, jenom si kreslím do sešitu to, co mi přijde prostě na mysl. Co se říká na hodinách neřešim jen s vypnutým mozkem píšu poznámky. Na testy se stačí podívat den předem a nějaká trojka z toho vyleze.
"Crrr!"
Zvonek? přestávka, snad brzy skončí, tim dřív to skončí všechno tady.
Podívala jsem se na Jirku, vstal, a s kamarády šel na chodbu. Nepodíval se na mě? Ne, jen se ohlédl, ale nikoli nutně kvůli mě. Jirka se mi líbí, nemá smysl chodit kolem horké kaše. Nevím jestli jsou to jeho blond vlasy, košile co nosí, nebo prostě jen to, jak je svůj, ale něco mi na něm sedne. Bohužel je jaksi mimo mojí bublinu, bublinu osamocené holky co se s nikým nebaví.
Však já bych se bavila, ale nějak jsem nepřekonala ten stud, když se ve třídě všichni seznamovali. Všichni se rozdělili do skupin a já se teď cítím divně, když chci s kýmkoli mluvit. Je to jako bych se vnucovala.
"Crrr!"
Konečně... hele Jirka se vrací. Co je teď za hodinu? Matika? To ne, zas hodina plná stresu. Jirka šel ke své lavici. Vždy seděl úplně vzadu nejdál od dveří. Jirka se zastavil, než došel k lavici. Proč stojí? Trochu se třese, nebo se mi to zdá?
Jirkova hlava sjela z jeho krku a spadla na zem. Zatřásla jsem hlavou, jestli se mi to nezdá, ale křik ve třídě zcela jasně dával najevo, že to bude real.
Nejdřív se všichni rozestoupili, ale po chvíli šel blíž Tomáš. Jakmile se trochu přiblížil, jakoby praskl, krev pokropila celou třídu. Tomáš zmizel, nebo... spíš byl teď všude. Nemohla jsem si pomoct. Bylo to tak absurdní, tak divný a napadlo mě, že by bylo hodně divný, kdybych se teď začala smát. Sakra, to ne, nemůžu se teď rozesmát, ani to neni vtipný, ale ta představa že bych se zasmála ve mě vyvolává smích, ale ne, je to tady. Náhle jsem vyprskla smíchy. Opravdu mi to ani zpětně nepřijde vtipný, ale prostě jsem se začala smát. Pár lidí se na mě podívalo s nechápavým výrazem.
Všichni se drželi od Jirky dál. Petr se náhle rozhodl běžet ke dveřím, ale jeho horní polovina těla v polovině cesty sjela ze spodní poloviny jeho těla. Holky ze třídy začaly vyvádět. Celá situace byla... minimálně podivná, ani učitel ještě nepřišel a to bylo tak pět minut po zvonění. Vybalila jsem si svačinu a začala jíst, vyhládlo mi.
"Jak můžeš teď jíst!" nechápavě na mě zavolala zezadu Michaela.
"Mám hlad," řekla jsem.
Všichni byli ten den hrozně napjatí. Možná proto, že mohl kdokoliv kdykoliv zemřít. Dokonce ani ne moc příjemnou smrtí.
Další smrt byla celkem nenápadná.
"Hanko? Hanko?!" snažili se probudit Hanku, která dost často spala, takže mohla být mrtvá už delší dobu a nikoho to hned nenapadlo.
"Panebože, co budeme dělat, my umřeme?!"
Vyndala jsem si z tašky toust. Byl s taveným sýrem a šunkou. Dala bych si do něj raději slaninu, ale ta došla. Vlastně jsem přemýšlela i o veganství nějakou dobu, maso zas tak nepotřebuju k životu a dává mi to eticky celkem smysl.
"Nechoď Markét!"
"Já jdu pryč, já tady být nechci."
Markéta vstala a šla ke dveřím, ale pomalu, opatrně. Dveře byly zavřené, zvedla ruku a položila ji na kliku. Nějakou dobu v té poloze setrvala.
"Tak co? jdou otevřít?"
"Nevím," řekla Markéta, "nemůžu pohnout rukou."
Když Markéta ustoupila od dveří, její celá pravá paže zůstala na klice, ve strnulé poloze. Když si Markéta uvědomila, že ruka není už tak úplně součástí jejího těla, zaječela a spadla k zemi, z ruky jí teklo dost krve a já skoro dojedla svůj toast.
"Možná oknem kdybychom zkusili vylézt."
"Jsme ve třetím patře!"
"Prostě sešplháme, co jinýho nám zbývá?"
"Já nesnášim výšky"
Upřímně? Já ani nevím kdo co říkal. Nějak jsem ty lidi nevnímala. Trochu jsem strach měla, ale ne o moc větší, než že mě vyvolá učitelka z matiky. Vlastně trochu menší a ulevilo se mi, že asi přijdeme o matiku, jen to musí trvat ještě tak půl hodiny, říkala jsem si.
Trvalo to sice chvíli, než se někdo odhodlal, ale Michal se rozhodl utéct oknem, chtěl slézt pomalu dolů. Zkusil vzít za kliku od okna, klikou otočil a okno se otevřelo. Otočil se k ostatním s úlevou a náznakem úsměvu. Oběma rukama se zapřel za trám okna, nohu dal na spodní část okna, vyšvihl se nahoru. Vypadalo to, jako by prostě vyskočil. V tu chvíli ještě někdo ze třídy stihl zaječet. Možná ztratil vědomí, nebo tak něco, protože to vypadalo, že prostě vyskočil a spadl.
Já jsem seděla pořád na svém místě s hlavou v dlani, opřená loktem o lavici. Vstala jsem. Už mě to nebavilo. Šla jsem ke dveřím, po chvíli jsem se zastavila. Cítila jsem něco před sebou. Věděla jsem, že když půjdu o krok dál, tak zemřu. Ztuhla jsem. Cítila jsem něco na mé tváři a když to přestalo, tak jsem ucítila slabý vánek, který pohnul mými vlasy. slyšela jsem křik, který se během okamžiku změnil v bublání a kloktání. Vzala jsem za ruku, která držela kliku a odešla jsem pryč. Byla jsem celá od krve, každej se na mě cestou blbě díval. Chtěla jsem jít do ředitelny, říct, že učitel nepřišel na hodinu, ale řekla jsem si, že si zajdu ještě na záchod a možná si opláchnu obličej. Tam jsem našla naší učitelku na matematiku. Byla oběšená a houpala se ze strany na stranu. Obličej měla celý od krve a ruce také. Napadlo mě, že asi budeme mít supla na další hodiny.
