Chvíli jsem se s tou holkou bavila, pak odešla na záchod. Hudba dál dunila, další písnička hrála a přišla mi v něčem podobná, těm předchozím. Když se ta holka vrátila, uvědomila jsem si, že ani neznám její jméno. Na druhou stranu, ona moje taky neznala, takže jsem to nechtěla řešit, dokud na to sama nepřijde řeč.
"Tak co, seš opilá?"
"Nevim, motá se mi trochu hlava," odpověděla jsem.
"Jo to bude vono. Měla by sis dávat pozor, aby ti nikdo z tý tašky něco neukradl."
"Tam nic extra cennýho stejně nemám."
Náhle si ke mě z druhý strany sedl někdo, kdo se ihned podíval našim směrem a promluvil.
"Aaale, copak to tady máme, ahoj Kláro."
"Čau," pronesla, asi Klára tedy, ne příliš přívětivě, "jsem tu s kámoškou, takže..."
"Kámoškou? Já jsem Pavel, těší mě kámoško."
Natáhl ruku, abych si s ní potřásla a představila se. Už jsem zvedala ruku, když v tom Klára zakročila.
"Hej nech nás bejt, chcem být samy."
"Však nic nedělám, jen se chci představit," pronesl Pavel.
"Hej pojď, pojď se mnou, potřebuju na vzduch," pronesla okamžitě Klára.
Šla jsem hned za klárou ven. Když jsme šly kolem toalet, tak se Klára zastavila, že mám prý počkat chvíli, že si jde odskočit a hned je zpátky. Čekala jsem nějakou chvíli, ale Klára se podezřele dlouho nevracela. Po chvíli jsem si řekla, že se za ní půjdu podívat. Otevřela jsem dveře a ona nikde. Šla jsem dál a podívala se do kabinek. Jedna byla obsazená. Tam musí být ona, říkala jsem si. Uslyšela jsem jak se změnila písnička, která na záchodech hrála dost utlumeně, ale pořád byla slyšet, zas byla něčím povědomá, ale tentokrát mi došlo čím. Jak hrála přes zdi utlumeně, došlo mi, že v ní slyším ten zvuk, ten nepopsatelný zvuk, co byl ve třídě, cestou domů i doma.
"Kláro?" zavolala jsem.
Nic se neozývalo zpátky, už mi bylo celkem jasný, že Klára nebude úplně v pořádku. Vyskočila jsem na dveře, abych se přitáhla a podívala se za ně. Klára ztratila hlavu, stejně jako jirka a celá kabinka byla zevnitř od krve. Zrovna se mi taky začalo chtít na záchod, tak jsem šla do kabinky vedle. Potom jsem si umyla ruce a chtěla jít pryč. Vtom jsem si sáhla na zadní kapsu a došlo mi, že tam nemám peněženku. Musela mi vypadnout, když jsem seděla u toho baru. To se mi stalo už jednou ve škole, moc dobře mi v zadní kapse peněženka neseděla. Vracela jsem se chodbou do hlavní místnosti. Hudba pořád hrála a duněla. Čím jsem byla blíž, tím hlasitější byla a spolu s ní i ten můj zvuk. Když jsem přišla, nebyly slyšet žádné hlasy, žádný smích, jen ta hudba a ten zvuk. Celá místnost, která měla různobarevné motivy na zdech, pověšené obrazy a dekorace, byla najednou celá rudá. Všechno bylo od krve, všechno. Písnička skončila a byl slyšet jen ten zvuk. Pohled na čistě rudou místnost s hromadou zbytků těl v doprovodu toho nejdivnějšího zvuku, co jsem kdy slyšela byl... dechberoucí. Ta atmosféra byla dechberoucí, nic zajímavějšího jsem nikdy nezažila. Bylo to, jako bych vlezla do obrazu v muzeu a mohla jsem ten obraz vnímat zevnitř a nechat ho na sebe působit jako nikdy předtím. Náhle jsem si vzpomněla, že jsem šla pro peněženku. Ta ležela u baru, vedle nohy Pavla, pamatuju si, jaké měl boty, jen předtím nebyly celé rudé. Peněženka byla úplně čistá a když jsem ji zvedla, zanechala pod sebou jediný kousek čisté podlahy, který kopíroval její obrys. Otočila jsem se, že odejdu, ale pak jsem se podívala doprostřed místnosti. Všimla jsem si, že těla byla rozmístěna v kruhu. V jeho středu nebylo nic. Ale měla jsem z toho místa divný pocit.
