Dívka z obrazu

Probuzení

Na dno skleničky s vodou dopadla špička špinavého štětce, jehož štětiny pustily barvu mé pleti a ta se v kapalině volně rozplývala.

Odtrhla jsem pohled od zvláštních obrazců, které se ve sklenici tvořily a raději se podívala zpátky na malíře, jemuž nástroj náleží.

Pozorovala jsem za velkým dřevěným stojanem jeho soustředěný pohled zpoloviny zakrytý hnědými vlnitými vlasy, splývajíc se širokými rameny. Doprovázel ho jistými pohyby ruky a jeho štětec ho poslušně následoval a zlehka šimral plátno.

V tom promluvil: "Hlavu lehce doprava prosím." a mírně se usmál.

Tak jsem učinila a nejistě úsměv opětovala. Začal přejíždět štětcem po paletě a vytvářet tak nové studené tóny barev mé róby, jež se linula po křesle.

Na křesle vznešeně sedím. Tělo mám semknuté v úzkém korzetu a nohy mi zahaluje honosná sukně s bílou krajkou. Spodnička se lehce dotýká mramorových parket. Světle hnědé vlasy mám v loknách zapletené do vysokého drdolu a hlavu mi zdobí pírko. Zmítám se v nežádoucích myšlenkách, jež víří mou hlavou. Aniž bych si to předem promyslela, vyslovím myšlenku, která mě tíží nejvíce.

"Já si ho nechci vzít. Kéžbych mohla být s tebou."

Malíř zvedne hlavu a ztěžka pronese: "Ani nevíš, jak moc bych si to přál."

Nedokážu se přenést přes krutou pravdu. Jsem nucena provdat se za někoho, koho nemiluji. Nechci čelit svému osudu. Být navždy odsouzena žít po boku bohatého narcisty, který se se mnou zítra ožení jen kvůli trůnu.

"Můžeme se stále tajně scházet v královské zahradě." řeknu a potlačuji naději na povrch.

Malíř jen zoufale zakýve hlavou do stran.

"Kdyby nás chytili, zaplatil bych za to životem a tebe by uvrhli do žaláře a to nedovolím. "

V jeho očích se zrdcadlilo zoufalství, stejně jako v těch mých. Pohlédla jsem zklamaně z okna.

Byl chladný jarní den. Ve vzduchu tkvěla vlhkost po dešti a ještě něco dalšího...něco zvláštního. Lehký jarní vánek si pohrával s listy, ale přesto zámeckou krajinu pohlcovalo ticho a v těžkém vzduchu se vznášela nejistota lidu a hlavně ta moje. Průvan pootevřel okno a dovnitř vtrhnul nepříjemný chlad, až jsem se zachvěla zimou.

"Miluju tě..." zašeptala jsem nepřítomě, "ale nesmím..." Hlas se mi žalem zlomil.

Najednou se mi z ničeho nic začala motat hlava.

"Jsi v pořádku." zeptal se starostlivě.

Mé tělo sláblo a místnost kolem mě se před mýma očima začala točit kolem dokola a pomalu se rozplývat do tmy. Poslední, co jsem spatřila, byl jeho vyděšený pohled...

Trhnutím jsem se zvedla z postele do sedu a zorientovala se ve svém pokoji. Nahmatala jsem mobil a zamžourala na displej. Bylo půl deváté. S klidem jsem ulehla zpátky, je víkend. Co to bylo za podivný sen? Pomyslela jsem si. Nevědomky jsem se otřepala, abych se definitivně probrala. Upřela jsem pohled na bílý strop svého pokoje. Ve zmítání mě vyrušula máma, která začala zezdola volat.

"Ello, vstávej už! Jedem na ten výlet."

To už mě probralo úpně. Vzpomněla jsem si, že jedem s rodinou dopoledne na prohlídku nějakého zámku. Vůbec se mi tam nechce, takovéhle historické věci mě nikdy moc nezajímali... Taky jsem na základce propadala z dějepisu. Základku už mám však rok za sebou.

"Už jdu!" zakřičela jsem a snažila jsem překrýt svou ranní podrážděnost.

Na snídani jsme se zase začali hádat s bráchou, o to, kdo si vezme poslední palačinku. Poslední dobou se o něco přetahujem pořát. Už mu puberta šlape na paty, tak se není čemu divit.

Po cestě jsem z okna auta pozorovala míhající se stromy. Byl teplý podzimní den a krajinu pokryl koberec listů různých barev. Miluju podzim, je to krásné roční období plné barev a slouží jako prostředník mezi zimou a létem. Podzim nám dokazuje, co vše matka příroda dokáže, avšak mnoho lidí toto krásné gesto přehlíží a v mlžném ránu se procházejí po ulicích bez nálady se zamračenými obličeji a spěchají do zahřátých budov. Je pravda, že někdy vlhké, chladné počasí dokáže někomu zkazit den, ale někdy nás osvítí slunečními paprsky, jež nám tancují pod nohami a to je krásný pocit. Nejkrásnější však na tom je, pozorovat jak se příroda připravuje na zimu, ptáci odlétají a někdy je krajina pokryta jinovatkou.

"Jsme tu!" Zvolal za volantem vítězně táta.

Jejich radost mě přinutila usmát se taky, i přes to, že mě to nijak zvlášť netěšilo.

Vylezla jsem z auta vydala se spolu s rodiči a bratrem úzkou cestičkou po nádvoří. Před námi se rozléhal obrovský bílý zámek s růžovou střechou se spousty věžiček. Bratr už se připojil do fronty ke stánku s lukostřelbou a moji rodiče se kochali nad zámeckou zahradou a fotili.

Včas jsme se dostavili před vchod, abychom neprošvihli prohlídku, která v poledne začínala.

"Všechny vás vítám na dnešní prohlídce. Jmenuji se Barbara a dnes vás provedu tajemným komnatami zámku." začala vlídně průvodkyně a pokynula rukou, abychom ji následovali.

Celá skupinka se přemístila přes zámeckou halu do první místnosti. Lidi se zvědavě ohlíželi a obdivovali zdobený nábytek a malby na stropě. Kamery mobilů blikaly jako splašené.

"Teď se nacházíme v místnosti, která sloužila jako královská ložnice. Tady se..." začala nám předávat informace, ale já ji dál neposlouchala..., zaujalo mě něco jiného.

Pozorovala jsem tmavou dřevěnou skříň se zeleno-zlatými ornamenty. Tento pokoj mě velmi zaujal. Prohlíźela jsem si každý kousek nábytku a dekorativní prvky, které pokoj zdobily. V rohu místnosti stálo měkké křeslo, vypadalo velmi pohodlně. Sklouzla jsem očima o kousek vedle a v tom mě zamrazilo...

Na stěně visel obraz lemovaný zlatým rámem...Byla na něm vyobrazena dívka sedící na křesle a upínala zrak na pozorovatele. Mé oči se střetli s pronikavým pohledem na plátně s tváří mě dobře známou. Světle hnědé oči jako dva lískové oříšky vypadaly velmi posmutněle...Byla jsem to já...Okolní hluk se utlumil a jediné, co jsem slyšela, byl můj vlastní rychlý tlukot srdce. Při pohledu na sebe samu se mi zamotala hlava. Můj mozek nedokázal zpracovat, co mé oči spatřily. Cítila jsem jak se mi tělo rozechvělo, ale zůstala jsem stát jako k zemi přikovaná...

"Zde visí podobizna jeho půvabné nastávající. Jmenovala se Rebeca. Byla to budoucí královna..., avšak při malbě tohoto velkolepého obrazu náhle zemřela. Nikdo nezná příčinu její smrti, ale existuje mnoho spekulací. Tato tragická..." Zaslechla jsem útržek slov průvodkyně.

Moje první zveřejněná povídka je zde. Budu ráda, když mi dáte vědět, jestli se vám takové téma a motivy líbí.🖤