Pozoruje mě jak brečím. Zase je tu se mnou. Jen sedí a nic neříká. Chce abych brečela. Chce slyšet moje problémy. Hledá řešení. Jen proč mě vždycky vede ke kolejím? Nechápu ho. Říká, že je to krásné místo a že tady to můžeme vyřešit. Pomáhá mi s ním mluvit, ikdyž občas máme jiné názory. Tvrdí, že jsem úplně normální. Nevěřím mu, už jen proto, že ho nikdo jinej nevidí.
