Jsem ztracená, další prázdná duše co se jen topí v životě. Nebaví mě to. Nechci žít. Každej den je stejně šedej. Úplně stejnej. Nemám už co brečet, jen tiše koukám z okna. Tak moc mě užírá minulost, že ani budoucnost znát nechci. Nechci už bojovat, nemám sílu. Prohrávám sama nad sebou a chci jen dát ruce nahoru a vzdát to. Kdyby to takhle šlo, bylo by to tak moc jednoduché. Vlastně sníst o trochu víc prášků není náročné. Zase mám hroznou chuť si ublížit. Potřebuju to. Chci vidět svoji krev, cítit tu bolest. Líbí se mi pozorovat kapky stékající na bundu. Klepu se,ale ne zimou. Kéž by. Necítím nic, žádné pocity, které jsem dřív projevovala tak moc. Proč najedou tak utlumeně? Nevěřím nikomu. Nechci se zase zklamat, jako vždy. Opět na mně dopadá špatná nálada, moc přemýšlím. Chci tomu utéct, ale nohy mě drží na místě. Nemůžu se hnout a zase do toho spadnu, jako do hlubokého spánku. Chybí jen kousek k tomu to udělat, ale jakoby mě něco drželo. Ale co?
