Zpověď ubohýho sráče

2. (Vlk)

Jsme v genetický laboratoři, protože každej na Ostrově si musí projít těmahle sračkama. Jsou to fakt hnusný odběry, ale jak říkám, mimo děcek si tím projde každej. Nějak to souvisí s centrem i vědeckým amfiteátrem, kde předvádí svý šou Sany. Dokonce i tady se mihnul s ňákým novým bodyguardem. To by mě zajímalo, jestli Vikouš ví, že má Sany novou ochranku. Snad se do něj taky nezamiluje, ušklíbnu se a trochu bych asi cejtil zadostiučinění. Ale ne, je mi to jedno. O Saniela už fakt dávno zájem nemám, já mám, co jsem hledal. Sevřu Fexovi ruku a jemně ho hladím prstem v dlani. Leží trochu neklidně a já sleduju, jak se tváří. Ještě má jako pozůstatek zákroku rozšířený oči a hůř se mu dejchá. Už je po zákroku, vypomoh jsem mu feromonama a on to zvládnul na pohodu. Ale teď musí odpočívat. Pohledem sjedu na tu modřinu, která se od posledních dvou minut zvětšila o centimetr. To mi dělá starosti.

„Ťuk ťuk."

Zvednu hlavu a nabodnu se na Oliverovo pobavenej pohled. Stojí ve dveřích a opírá se o futra, jako by to tady osvobodil.

„To je tak dojemný," mrkne na mě. „Ale aby ti neskapal," řekne prostě, když dvěma kroky překročí malou místnost a zahledí se Fexovi na hrudník.

„Vypadni," syknu nenávistně a zmáčknu zvonek, abych přivolal sestru. „Vypadni, ty kreténe, nebo tě nechám rozporcovat a podávat k večeři."

Škaredě se usměje a zavrtí hlavou. „To vypadá na komplikace, Vlčku. To není dobrý," střelí ke mně vážným pohledem. „Znám i případy, který to nevydrželi a..." schválně se odmlčí, „rozpadli se na prach."

Zoufale sjedu pohledem na zvětšující se modřinu.

„Možná s ním máš posledních pár minut. Každej tvůj výstřelek by ho mohl o to víc rozrušit a dokopat k smrti. Zabil by sis miláčka." Zatváří se smutně.

„Di do prdele," zavrčím a sednu si k Felixovi blíž. Položím mu ruku na čelo a hladím ho, zatímco na něj působím feromony.

„Do tý tvý?" uchechtne se Oliver. Přejde z druhý strany postele ke mně a pozoruje mě, jako bych byl Sanyho vědeckej experiment. „Proč ho tolik opečováváš?" zeptá se vážně. „Že by byl v posteli lepší než já?" Ten vůl nad tím snad fakt hloubá. „To sotva. Tak že by se nám Leslie vážně zamilovala..." probodne mě odsuzujícím pohledem.

Tvářím se, že tam není, že prostě neexistuje, i když se to ve mně vaří a nejradši bych mu rozbil držku rovnou! Místo toho dál sleduju Felixe, hypnotizuju modřinu na jeho hrudníku a přistihuju se, jak moc se silou vůle snažím tu modřinu, co nejrychlejc zmenšit.

„I když to nevydrží, nemusíš se bát. Oliver je tady, aby tě utěšil! Tak jako vždycky," sjede mi dlaní na zadek.

Drapnu ho za ruku a zareju mu drápy do kůže. „Vyser se na to a táhni. Nikdo tě tady nepotřebuje," syknu a odstrčím ho od sebe.

Jako by na to čekal. Otočí se o sto osmdesát stupňů a vrazí mi tak silnou pěstí, až zapluju vedle postele. Než se vyškrábu na nohy z toho malýho prostoru, chytí mě za klopy, plácne mě na zeď a nalepí se na mě. Celou dobu tomu zmetkovi nadávám a rvu se s ním, ale on se mi zakousne do krku, a to jsem v prdeli. Od jeho extrémně silnýho jedu mnou projede slast. Jako byl bysem raději, kdyby mi to způsobilo bolest, protože slyším, jak Fex začne bolestí sténat ajá jsem přitom ve vteřině tvrdej.

Jakmile uslyším Felixův přerývavej dech a steny, začnu se pod Oliverem mlít, co nejvíc můžu. Dycky mě dostal na kolena. Nikdy jsem neměl takovou sílu jako on, ale teď jde o Felixe. Snažím se mu zatnou drápy do krku a znechutit mu mou krev na nejvyšší míru, i když mi v ptákovi tepe, ale o to víc jsem nasranej a chci ho vykopat na druhej konec světa.