Tajemství dračích křídel

-1-

Utíkala jsem. Hned za mnou letěl obrovský rudý ohnivý drak. Chrlil oheň. Snažila jsem se ohni vyhýbat, ale občas mě trochu spálil. Kolem mě padaly hořící stromy. Už jsem neměla za co se schovávat, tak jsem zastavila a otočila se. Odhrnula jsem si ohořelé vlasy z čela a podívala jsem se rozzuřenému draku do velkých žlutých očí.
,,Co jsem ti udělala, že se mne snažíš zabít?" Řekla jsem.
,,Poštvala jsi na nás Meritte." odpověděl svým hlubokým hlasem.
,,To není pravda. Sami jste mi nabídli pomoc." Bránila jsem se.
,,Draci by vílám nikdy nepomáhali."
,,A co Dorian? Ten má dobré srdce." 
,,Dorian je zrádce. Nedovolím, aby dračí království ničily víly, jako jsi ty." Drak přistoupil blíže a vychrlil oheň.

,,Ellie! Vstávej. Za chvíli jdeme na Avallonskou slavnost." Řekla Aelia a probudila mě.
Byl to jen sen.
Aelia je moje mladší sestřička. Sluneční víla. Je opravdu jako sluníčko. Dokáže vykouzlit úsměv na tváři a všude přinese pozitivní energii. Na koho se ráno usměje, ten má po celý den štěstí. Aelia se ale usmívá pořád a na všechny. To ale není její jediná moc. Když zpívá, dokáže přivolat Slunce.
,,Už vstávám, Aelie." Aelia se na mě usmála a běžela z pokoje.
,,Izzy, vstávej." Slyšela jsem, jak ve vedlejším pokoji volá na své dvojče. Isabell je měsíční víla. Na rozdíl od Aelie má více negativní energie než pozitivní. Kdybych je neznala, nikdy bych neřekla, že jsou dvojčata. Aelia má zlaté a třpytivé vlasy i oči, zatímco Isabell má vlasy černé jako nejtemnější noc a v jednom oku má fialový proužek. Zatím nezjistila, jaká je její moc. Víme jen, že je měsíční víla.
Ale i přesto všechno jsou nerozlučné a často se dostanou do problémů. Aelia by pro Isabell udělala cokoliv.
,,Aelie! Neříkej mi tak. Víš, jak to nesnáším. A nech mě spát."

,,Dobré ráno." Pozdravila jsem, když jsem přišla dolů na snídani. Nejsme nijak bohatí a náš dům je hodně starý, tak musím dávat na dřevěných pomalu se rozpadajících schodech pozor.
,,Dobré ráno, Elodie." Pozdravil táta, který si četl kouzelné noviny, které nám právě přišly.
,,Čau Ell." Řekla Isabell ještě rozespale.
,,Isabell, pozdrav slušně." Napomenula ji máma.
,,Elodie, zase elfi napsali špatnou adresu na dopisy a dopis pro tetu Lydii poslali nám. Můžeš prosím přinést ten dopis tetě?" Řekla máma a podala mi kouzelný dopis, na kterém bylo elegantním písmem, které se mírně pohybovalo.

Teta Lydie a její děti Olivia a Taurion bydlí hned vedle nás. Bydlíme totiž v malinké vílí a trpasličí vesničce Avallone. Bydlí zde i elfi, ale jen dva. Jeden z nich je můj bratranec Taurion a druhý je můj dědeček. Všichni se tady známe. Myslím, že je to jedna z nejkrásnějších vesnic v celé naší zemi Lorien (v elfském jazyce to znamená země snů). Ale nemůžu si být jistá, protože naše země je rozdělena na dvě části. Království Lorien a Dračí země Lorien. V Království bydlí elfi, víly a trpaslíci. Ale vládne zde člověk. To mi připadá trošku nefér vůči nám, protože člověk pro nás nemá takové pochopení. Druhá část je Dračí země. Žijí tam jen draci. Tyto dvě části od sebe odděluje hranice, kterou nesmí kromě poslů, kteří občas přinášejí zprávy od draků nebo od krále, nikdo překročit. Nechci ani vědět, co by se stalo, kdyby ji někdo překročil.

Otevřela jsem dveře a ucítila čerstvý ranní vzduch. Hned jsem běžela k potůčku, který máme přímo u domu. Na nohách jsem cítila studenou ranní rosu. Podívala jsem se do potůčku jako do zrcadla a usmála se. Jestli mi něco dokáže zvednout náladu víc než Aelia, je to jedině voda. Jsem přece vodní víla. Položila jsem do potůčku ruku a roztáhla prsty. V druhé ruce jsem pevně držela dopis, aby neuletěl zpátky domů na špatnou adresu. Voda se na chvíli zbarvila na tytkysovo. Pomalu jsem vytáhla ruku z vody a zkontrolovala si své vlasy. Podle mámy takové vlasy nikdo nemá. Jsou totiž stříbrné s modrým pramenem.
Ještě jsem si chvíli hrála s vodou, která mi koluje v žilách. Otevřela jsem ruku a voda vytryskla a začala ve vzduchu tančit. Ten pohled mě vždycky rozesměje. Prý to kromě mě nikdo jiný neumí, protože jsem jediná vodní víla v celé zemi.