A když řeknu jo? Co uděláš?

Kapitola 2

Najednou jsem měl zatmění. Můj mozek odmítl spolupracovat a přebytečnou krev poslal tam, kde už jí i tak bylo hodně.

Nepotřeboval jsem slyšet víc. Fakticky. Tohle bylo až kam.

Sten, jenž byl celých těch dvacet let nedostupným zbožím, které neseženete ani na černém trhu, byl náhle stejně přístupný jako Durexy. Při troše snahy i v kdejakém automatu.

Proto jsem neváhal ani sekundu.

Vymrštil jsem se do stoje, jako kdyby mě do zadku štípla vosa. Polštář jsem mrsknul za sebe zpátky na gauč. Můj rychlý pohyb Stena překvapil. Nejspíš očekával slovní odpověď. Na tu jsem ale neměl ani pomyšlení. Podvědomě jsem věděl, že musím konat dřív, než ztratím odvahu.

Třemi hbitými kroky jsem překonal vzdálenost od gauče ke kolečkovému křeslu. Zastavil jsem se přímo v mezeře mezi jeho roztaženými stehny.

Šokovaný Sten se stačil jen opřít a zvednout ke mně hnědé oči, které zběsile mávaly víčky.

Prostrčil jsem jednu nohu mezi boční opěrkou a jeho stehnem, zapřel se mu rukou o rameno a stejný pohyb zopakoval i z druhé strany. Dosedl jsem na něj a naučeným pohybem se posunul dopředu tak, abych zatlačil a pozdravil přesně ta místa, kde je to nejcitlivější.

Chytl jsem obě jeho ruce a položil si je na boky.

Někde v krku jsem cítil svoje srdce, které tlouklo, jako kdybych právě zápasil o život. S lehce roztřesenými prsty jsem chytl jeho obličej do dlaní a sklonil hlavu tak blízko, až se dotkly špičky našich nosů.

Sten hluboce nasál vzduch a jeho doširoka rozevřené zornice kmitaly mezi mými rty a očima.

Rozhodl jsem se vyčkat a další krok nechat na něm. Sekundy se najednou staly hodinami a já si byl vědom toho, že tlukot mého srdce musí minimálně cítit, když už ne slyšet. Tváře mi pomalu červenaly jako dozrávající rajčátka a prsty byly klidné jen díky tomu, že se měly čeho držet.

Zírali jsme na sebe bůh ví jak dlouho, když se konečně pohl. Stiskl mé boky a posunul si mě na klíně ještě o trochu výš, díky čemuž jsem s neskonalým potěšením ucítil dobře známý tlak zhruba někde mezi mými půlkami. To uvědomění, že je ze mě vzrušený zrovna on..., byl jeden z nejšťastnějších momentů mého života.

Naklonil hlavu na stranu a ochutnal mé rty. Prvně spíš jen lehce, ale když zjistil, že skutečně nemám v plánu kamkoliv utíkat nebo třeba tenhle moment utnout nějakou hloupou hláškou typu: „Klid, dělal jsem si jen srandu...", pokračoval dál a to s mnohem větší vervou. Vjel mi do úst jazykem a rejdil v nich jak důchodci v obchodě při slevách. Nenechal jsem se ani trochu zahambit.

Právě jsem prožíval svůj sen. Šly na mě mdloby, neboť jsem ze samého vzrušení a radosti úplně zapomněl na dýchání.

Zajel jsem mu jednou rukou do vlasů a druhou jsem začal prozkoumávat pevný hrudník. Prsty zkoumaly hektary pružné pokožky, jako kdyby nikdy nic podobného necítily. Sten za poslední roky přibral. Vždy byl mohutný, ale z té jeho zabijácké posilovací rutiny měl svaly, jako kdyby je někdo vytesal do skály. Moje představy se se skutečností nedaly srovnat. Namotal jsem si jeho uvolněnou kravatu na ruku a přitáhl si ho ještě blíž, že víc už to ani nešlo.

Podvědomě jsem začal jemně pohybovat pánví. Jezdil jsem po jeho společenských kalhotech dopředu a dozadu jako na skluzavce.

Sten mi příjemně zavrněl do úst a jednou dlaní objel linii mého boku, vysouvaje přitom mé triko nahoru. Konečky prstů zkoumal moji páteř. Zastavil uprostřed mých zad, druhou rukou přejel přes můj zadek a zase nahoru. Zkusmo zajel za gumu tepláků, ve snaze dostat se mi rovnou pod trenky.