Hellbound

Díky pozvánce na rande

„Mayo!"

I přes rádoby výcvik a přípravku jsem se svým jménem ještě moc nesžila. Sice mě tak museli všichni oslovovat od chvíle, kdy mi ho přidělili, ovšem že bych na něj slyšela, to se tvrdit vážně nedalo. Matce se už několik měsíců nestalo, že by se přeřekla a nazvala mě křestním, které vyhrkla v porodnici, jakmile zjistila, že všechny ultrazvuky tak trochu nezvládly svou práci a moje „mužská chlouba" byla jen pupeční šňůra. Nikdo jiný mě pod původním jménem neznal, ale i tak mi zůstávalo cizí. Zase když někdo sháněl mou spolužačku Rebeku Winterovou, to jsem se otáčela hned. Na všechny přezdívky, zkratky i zkomoleniny. A tak, když na mě volal Jason Armstrong – nejmenuje se tak každý hrdina dívčích románků? – jsem bez nejmenší reakce pokračovala v čmárání vykřičníků do diáře k připomínce písemky. S očima zabodnutýma do jeho stránek a s hlavou plnou nadávek, proč mě raději nemohli udělat o nějaký rok starší, abych si nemusela střední a hlavně maturitu zopakovat, jsem si to dál vykračovala chodbou. Mohli mi dát třeba alespoň bakaláře z archeologie...

„Mayo, počkej!"

Na okamžik jsem se zarazila. Rozhodla jsem se neohlížet pro případ, že dotyčný nesháněl mě, a dopsala si k datu příštího úterý poznámku, že paní Dixonovou potěší zajímavosti navíc.

Jason mě místo pozdravu plácnul po rameni, načež se přede mnou vyprsil jako největší celebrita. I když se svým titulem basketbalisty jí opravdu byl. Pohodil tmavými vlasy a vytasil jeden ze svých zářivých úsměvů: „Jsi dneska duchem mimo? Řval jsem na tebe už u laborek."

Pokrčila jsem rameny a rychle zvážila nejvěrohodnější výmluvy. „Zamyslela jsem se."

Asi je na čase, abych si pořídila bezdrátová sluchátka. Nebo si zvykla, že jsem Maya. Ne, vážně, podle čeho vybírají svědkům jména? Mají na to nějaké tabulky s výpočty nebo si prostě hodí kostkami a kombinaci čísel nalistují v kalendáři? Nebo si ta ženská v kanceláři se spoustou papírů a šanonů prostě řekla: „Jaké jméno se k ní vůbec nehodí a bude ho nesnášet?" Přesně tak to nejspíš bylo.

„Očividně," zazubil se a hlavou kývl ke schodišti na znamení, že mi bude několik příštích okamžiků dělat společnost. „Teď nevím, jestli jsi postřehla mou pozvánku nebo ne."

Zarazila jsem se: pozvánku?

V duchu jsem se pokusila si přehrát všechna jeho dnešní slova. Ani při hodinách, ani během pauz a ani teď jsem nepostřehla, že by mě někam zval. Ráno jsme se určitě nepotkali, ale jak jsem mu říkala – vážně jsem moc nevnímala.

Pozvánku kam? Znepokojeně jsem se ošila, když mě jako jednou z možností napadlo rande.

Už nějaký ten týden jsem tušila, že se mu líbím. Jako holka, která nastoupila rovnou do čtvrťáku, jsem očekávala pozornost (a to i po uplynutí měsíce od začátku školního roku). Jason se tehdy mile ujal role průvodce, který mě se vším seznámil a všechno mi ukázal. Nevím, kdy se z pomoci nováčkovi stalo něco víc, ale zcela upřímně, chvíli jsem doufala, že to „víc" přijde. Ne „víc" jako „víc", ale prostě... víc. Náplast v podobě kapitána basketbalového týmu a nejspíš i budoucího krále školy by se dala pokládat za dobrý tah, kdyby ovšem měla sílu na zakrytí všech ran. A já dobře věděla, že tu by určitě neměla, proto jsem se nechtěla pouštět do víc „víc", ale jen víc. I tak jsem jediné chvíle s Jasonem nelitovala. Možná jsem si tak akorát sem tam vyčítala využívání jeho dobrého srdíčka, ale takovým moralistickým úvahám jsem věnovala jen málo času. Přesto jsem teď vymýšlela jednu výmluvu za druhou, jak se z případného rande vykroutit.