Malfoyovic holka

4

Otevřel dveře společenské místnosti a vedl mě nahoru po schodech.

   ,,Takže tohle je můj pokoj?" řekla jsem a sedla si na svou postel pokrytou tmavě zelenou dekou.

   ,,Jo, už je to tak." oddechl si Malfoy, rozestřel závěsy a do místnosti vtrhlo světlo. ,,Takže si rychle vybal jen pár věcí a přijď k mému pokoji. Číslo 8." a odešel.

Vybalila jsem si pár věcí a vyhlédla z okna. Dole se nakláněla do všech stran obrovská vrba a kolem ní běhali studenti několika metrovým odstupem, aby se co nejrychleji dostali do Společenské místnosti. Zdi byly poseté obrazy hradu z dávných dob, kdysi byl opravdu nádherný. Po útoku Pána zla a jeho armády šel doslova do trosek, ale krásně ho vyspravili. Sice už to není to, co bývalo, ale dá se to.

,,Co kdyby sis trochu pohla?" Vtrhl do mé komnaty Malfoy.

,,Neumíš klepat? Co kdybych se třeba převlékala?" zamračila jsem se na něj a jeho to zřejmě nezajímalo.

,,Protože JÁ jsem na tebe tak zvědavý..." zasmál se a převrátil oči. ,,Tak dělej. Čekají už jenom na nás. Slečno Afana-něco."

,,Já tě fakt už něčím praštím." řekla jsem tiše, prošla kolem něj na chodbu a zamkla svůj pokoj.

,,Co je vůbec s Maxem?" zeptal se Malfoy, když jsme se už blížili k Společenské místnosti.

,,To kéž bych věděla. Od té doby co jsem odjela jsem ho neviděla." pokrčila jsem rameny a do očí se mi trošku nahrnuly slzy.

,,Tak proč jsi ho nevzala s sebou?" zeptal se Malfoy ,,vždyť jste spolu celý život vyrůstali, nemůžete se jen tak rozdělit ne?"

,,Co jiného nám zbývá..." řekla jsem tiše a otevřela velké dveře Společenské místnosti. Všichni okamžitě ztichli a otočili se na nás. Ze všech stran se ozývalo tichounké špitání a já jsem lehce znervózněla. Malfoy mě lehce chytl za rameno, vždycky ze mě tu nervozitu vycítil. A taky mi s tím vždycky pomohl, i přesto jak jsme se celé ty roky vraždili pouhými pohledy.

,,Slečno. Konečně jste se rozhodla dorazit mezi nás." usmál se vřele Brumbál a mávl na mě rukou, abych šla k němu.

,,Hodně štěstí." špitl Draco a šel si sednout. Já se jen pomalu přesouvala uličkou dopředu před celou školu.

,,Dámy a pánové, snad všichni už jste někdy slyšeli o rodině Afanasjevových. Udělali pro naší školu hodně dobrého, ale bohužel je potkal krutý osud. Tak teď prosím přijměte slečnu Alyssu Adamov Afanasjev mezi vás s úsměvem na tváři." řekl svižným hlasem a v místnosti se rozbouřil potlesk a hvízdání. Cítím se tak oblíbená už první den. Co se to děje? Já myslela, že mě tu nikdo znát nebude.

Posadila jsem se ke zmijozelskému stolu hned vedle Malfoye, jelikož to byl jediný, kterého ze Zmijozelu znám.

,,Ahoj. Já jsem Blaise." Křikl po mně kluk, co seděl naproti mě.

,,A já jsem Theo." usmál se klučina vedle něj. A najednou všichni začali říkat svá jména a nevím jestli asi čekali, že si to všechno zapamatuju.

,,Vypadáš docela zmateně." uchechtl se Theo.

,,Neříkej! Fakt?" zasmála jsem se a snažila si v hlavě překopat všechna ta jména, kterýma mám doslova pohlcenou hlavu.

Uběhl týden a začínám se tu cítit docela svá. Ve Zmijozelu jsem docela dost oblíbená, ale stále si pamatuju jen Draca, Thea a Blaise. To je vše. Holky mi přijdou všechny strašně namyšlené a nesympatické. Nedala bych to, být s nima na pokoji. S Dracem jsme si pořád blíž a blíž. Možná by se dalo i říct, že už jsme něco jako nejlepší kamarádi. Jsme spolu každý den a dokonce z něj už vycítím tu důvěru, kterou jsem nikdy dřív v nikom neměla.