Malfoyovic holka

7

Ještě než jsme se pustili do jídla, počkali jsme ja Blaise a Thea. Ti dorazili později než jsme byli domluveni, zas a znova.

,,Vy snad nemůžete ani jednou přijít načas?" smál se Draco, přitom to ale myslel naprosto vážně.

,,Tady se někdo musel ještě sprchovat." převrátil Theo oči a poukázal nenápadně na Blaise.

,,Ha ha ha.." zasmál se ironicky Blaise a přisedl si ke stolu vedle mě. Theo si sedl naproti, jelikož vedle Draca seděla opět ta černovlasá borka, Pansy..

Pustili jsme se do jídla a já si opět vzala svoje sushi. Díky tomu se tady cítím ještě víc jako doma. Smáli jsme se, povídali si, bylo fajn. Ale stejně jen někdy moje oči zabloudily k Pansy. Proč se na něho tak lepí proboha?! řekla jsem si v hlavě a samotnou mě ta její zbytečná snaha rozesmála. Kdyby jen slyšela, jak o ní Draco mluví. To by si radši šla sednout vedle brejlatého Pottera.
Jen aby jste to nepochopili špatně, s Dracem nic nemám. Jen jsme prostě- dobří kamarádi. Tak je to. Nic mezi náma není, nebylo a ani nebude. Děkuji, konec vysvětlování.

,,Hej Alyss. Není to tvoje sova?" poukázal Theo nahoru a já zahlédla svou krásně zlatě bílou sovu s červeným tenkým obojkem na krku, na kterém visela rolnička. Zapískala jsem na ní a vyzvedla ruku, aby mě viděla. Hned na ní přiletěla, tohle jsme totiž trénovaly už stokrát.

   ,,Šikovná." šeptla jsem k ní a přitom jsem jí pohladila po hrudi. Skoro jsem si ani nepovšimla toho, co měla v zobáku. ,,Copak to máš?" zaměřila jsem se na tmavě zelenou krabičku obvázanou černou stužkou. ,,Děkuju Salnie." posadila jsem si jí na koleno, které jsem měla opřené o stůl a pomalu rozvázala stužku.
  
   ,,Au!" křikl Blaise. ,,uklidni si toho ptáka!" syčel a třepal s celou rukou. Všichni jsme se začali smát.

   ,,Tak jí nemáš provokovat, dobře ti tak!" smála jsem se.

   ,,Prosímtě.. Radši už otevři tu krabičku." řekl Blaise a naklonil se ke mně.

   Ještě než jsem jí otevřela, lehce jsem s ní zaštěrkala. Zazněla v ní rolnička. Ale ne jen tak nějaká, tahle rolnička patřila jen jemu. Maxovi.
   Jen co jsem to slyšela, moje oči se rozzářily. Rychle jsem jí otevřela a ihned čapla rudě červený obojek se zlatou rolničkou a visačkou s nápisem Max. Chvíli jsem si ho jen samou radostí prohlížela, pak si ho přitiskla k hrudi tak pevně, až mi to samotné málem vyrazilo dech.
   Max a Salnie měli vždycky červený obojek s rolničkou, díky které jsem je poznala na dobrou dálku. Stačilo, abych zaslechla ty jedinečné rolničky, kterými mi vždycky dávali vědět, že jsou někde blízko a nemusím mít strach.

   ,,Ale kdo to poslal?" zadívala jsem se na dno krabičky, na kterém stálo: Myslím, že bys chtěla dostat aspoň tohle zpátky, když už jsme přišli o jeho majitele. Moc mě to mrzí, Alysso. Snad budeš mít radost aspoň z tohohle..

   Moje srdce se zastavilo. Přišli jsme o jeho majitele? Jak jako že přišli? Moc je to mrzí? Ano, mě samozřejmě taky, ale- ne to je hloupost. Max je stále naživu, já to vím. Hleděla jsem do krabičky a místo aby se mi v očích hromadily slzy, tak se mi možná tak hromadily myšlenky v hlavě.

   ,,Jsi v pohodě?" žduchl do mě Draco lehce ramenem. Poté vzal krabičku, přečetl si to a už všechno chápal. Nahned měl slzy v očích. S Maxem jsme si vždycky jako malí hráli, běhali po Manoru a proháněli se zahradami až na samé konce. ,,Alyss já- moc mě to mrzí.." dal mi ruku na rameno.

   ,,Ne. Ne nemrzí." zamračila jsem se přesvědčivě.