Invisible soldier《FF-Avengers》

11.část

Dny utíkaly rychleji než jsem si myslela. Do školy už chodím pět měsíců a zatím jsem neměla žádný velký průser.

Teď mě čeká tělocvik. Všichni se diví že jsem tak dobrá ve sportech. Já teda ne. Jedna z mála věcí za co jsem Hydře vděčná.

Každý během tělocviku měl modré triko s logem školy a žluté kraťasy s modrým proužkem.

Dnes jsme měli jít na kladinu.

V dívčích šatnách jsem se převlékla a nastoupila na lajnu uprostřed tělocvičny. Kluci dnes posilují, a tak jsou po půlce tělocvičny rozmístěné žíňenky.

Na povel učitele jsme se odebrali ke kladině. Měli jsme na ni naskočit, projít ji celou až na konec a seskočit. Po celou dobu chůze po délce kladiny jsme museli mít natažené prsty u nohou. Proč? Netuším. A při doskoku jsme museli zvednou ruce nad hlavu do véčka.

Na řadu jsem šla jako pátá. První to zvládla bez problémů. Druhé se muselo pomoct dostat se nahoru. Třetí neudržela rovnováhu a čtvrtá málem neustálá dopad z kladiny. Byla jsem čím dál víc nervóznější.

Došla jsem ke kladině a vyšvihla jsem se nahoru. Ladně, teda podle mě, jsem došla až na konec a seskočila dolů. Ruce jsem zvedla do véčka a cítila se jako debil.

Prostřídali jsme se všichni a nakonec kdo chtěl, a samozřejmě to musel umět, mohl dělat hvězdy a přemety. Byla jsem jedna z mála kdo si na to troufl.

Když měla jít na řadu MJ, rozlétly se dveře. Dovnitř vešlo několik ozbrojených vojáků.

MJ jak se lekla tak přepadla přes kladinu.

Já si instinktivně sáhla na místo kde jsem si většinou nechávala schovaný svůj nůž. Ale ten teď ležel v šatně, takže je mi úplně k hovnu.

"Zatraceně. Proč zase já?" zanadával jsem si pod vousy.

"Lily vylez! Nebudeš si přeci se mnou hrát na schovávanou, že ne?" zařval jeden z mužů, který stál v první řadě.

Ale ten jeho hlas mi byl zatraceně povědomý.

Rozhlížela jsem se po tělocvičně jestli náhodou nenajdu nějaký nouzový východ. Nic. Nezbývá nic jiného než se probojovat ke dveřím a zdrhnout.

Začali po mě střílet uspávací šipky. Už mi nezbývá nic jiného než použít moje schopnosti. Pomocí mé telekineze jsem jim začala vyhazovat zbraně z rukou. Pomocí energického výboje jsem zneškodnila několik vojáků, ostatní se dali na ústup. Jenom ten jeden bojoval dál.

Mohla jsem se přemístit pryč, ale nemohla jsem své spolužáky nechat na holičkách těm vojákům. K máme štěstí už zbylo jenom pár vojáků namáčknutí na zdi a k mé smůle na mě mířili zbraněmi. Rychle jsem je telekinezí vyrazila zbraně z rukou. Teď se už křičeli zděšeně. Vážně stateční.

Otočila jsem se k tomu co na mě pořád útočil.

Chtěla jsem vědět kdo to je a tak jsem se hlavně soustředila na masku kterou měl přes obličej.

K mému štěstí se ke mě konečně připojil i Peter jako Spider-man. Teď jsme byli dva na jednoho a stejně jsme ho nemohli porazit.

Konečně jedna z Peterových pavučin zasáhla jeho masku. Teď už náš protivník nic neviděl a stejně máchal nožem okolo sebe.

Svázala jsem ho svou telekinezí. Vlastně nechápu proč, já nána pitomá, jsem ji nepoužila dřív.

Došla jsem k němu co nejblíž a sundala jsem mu masku.

To co jsem uviděla mě šokovalo.