Invisible soldier《FF-Avengers》

12.část

Byl to táta.

V očích neměl žádné city. Žádnou lítost, žádný vztek, lásku... Byl z něj Winter Soldier.

Ne ne ne ne ne ne! Chytla jsem ho a přemístila se do Avengers Toweru. Spider-mana jsem tam nechala. Ano vím je to ode mě hnusné, ale tohle je mnohem důležitější než chytat nějakého pavouka abych se mohla i sním přemístit.

Avengers Tower byl skoro zničený. Nikde skoro nikdo nebyl, jenom několik mrtvol na zemi. Uslyšela jsem kroky, nevím jestli přítele nebo nepřítele ale přemístila jsem se co nejdál od města do nějakého lesu.

Svojí silou jsem od táty oddělila jeho železnou ruku a zmačkala ji do kuličky. To mi vzalo hodně energie.

Z posledních sil jsem tátovi vlezla do hlavy. A jako u všech byla řídící deska. Ale na téhle stálo jenom: ZABÍT.

Jako co s tím mám dělat? Jediné co mě napadlo bylo do toho bouchnout. A hele ono to naběhlo. Už to fungovalo normálně. Ještě chvíli jsem počkala a když vše normálně běželo dál, odešla jsem z jeho hlavy.

Okamžitě jak jsem vylezla z jeho hlavy, padla jsem k zemi únavou.

○●○●○

Probrala jsem se až po několika hodinách.

První co jsem poznala bylo, že už nejsem v lese. Ležela jsem na měkké posteli.

Otevřela jsem oči a uviděla jsem jenom tmavé stěny bez oken.

Pomalu, pomaličku jsem se zvedla z postele. Všimla jsem si, že táta sedí vedle mě, stále bez levé ruky. Nevšiml si, že jsem vzhůru, protože spal. Celkem dost v nepřirozené poloze.

Zvedla jsem se z postele, abych se trochu protáhla. Měla jsem na sobě jenom podprsenku a kalhoty. Rozhlédla jsem se okolo postele, jestli někde není triko a našla jsem černou košili. Nevím co tu dělá, byla mi velká, ale celkem dobře mi teď poslouží.

Byla jsem v quinjetu. Jak jsem se sem dostala netuším.

Než jsem došla k místu pilota, ještě jsem se otočila směrem k tátovi a pomocí mé schopnosti jsem ho dostala na postel. To jsem dělat neměla, protože se mi na chvíli zatmělo před očima. Naštěstí jsem to ustála, ale jen tak tak.

Pomocí občasného opírání o různé věci okolo mě jsem se dostala až k pilotovi.

Seděla tam žena ve zvláštním oblečení. Hlavu měla oholenou úplně do hola a u sebe měla kopí. To se tady objevila z minulosti nebo co? Kopí? Vážně?

"Vidím že jsi vzhůru," řekla jako by nic.

"Eh, jo...?" zkusila jsem. No co každý den nepotkáte osobu s kopím, která ke všemu řídí quinjet. "Kdo jste?" vypadlo že mě.

"Vidím, že dobrému vychování tě nikdo neučil."

"Neměl kdo," odsekla jsem. Dobře, tohle si asi nezasloužila, ale nemám ráda když mi někdo říká jak se mám chovat.

"Kdo jste?" zeptala jsem se znova.

"Brzy zjistíš."

"Kam letíme?"

"Uvidíš."

"Díky za konverzaci. Vážně jste mi velice pomohla," žena mě ignorovala a tak jsem se vydala zpět k lehátku.

Bohužel jsem zakopla o jednu židli a hodila ukázkovou prvotřídní držku.

Táta se bleskurychle posadil a zjišťoval co se stalo. Oči mu jezdily po celém prostoru, až nakonec mě uviděl rozpláclou na podlaze. Okamžitě vyskočil z postele a běžel ke mě. Jednou rukou mi pomáhal dostat se zpět na nohy.

"Jsem v pořádku," řekla jsem mu abych ho uklidnila, ale asi to moc nepomohlo, protože se na mě stále starostlivě mračil. "Vážně jsem v pohodě," ale ani tahle věta nepomohla.

Chytil mě kolem pasu a táhl mě zpět k posteli. Na tu mě zatlačil a přikryl dekou, potom se posadil zpět na židli.

"Kam to letíme?" zeptala jsem se rychle, aby mi táta nemohl vynadat, že jsem vylezla z postele.

"Za přítelem," odpověděl a já si zoufale povzdechla a rozhodila rukama do stran.

"Proč všichni musí mluvit nesrozumitelně? Kdo je ten přítel?" podívala jsem se mu do očí s prosícíma očima, ale tátu to neobměkčilo, jenom se usmál a zavrtěl hlavou. Předstírala jsem, že jsem uražená. Dělala jsem to už tolikrát, že už věděl že to nemyslím vážně. Jenom se mi smál.

"Ještě se prospi," řekl mi a deku mi dal úplně pod bradu. "Až budeme na místě, tak tě vzbudím. A nechci žádné protesty. Ztratila jsi hodně energie," dodal, když uviděl, jak otevírám ústa na protest.

Odevzdaně jsem si povzdechla a zavřela jsem oči. Po chvíli jsem již byla v říši snů.