niKdy nikDy Víc

Všechno je jinak...

Nikdy jsem neměla čas na to, aby se můj mozek zaměřoval na kluky, hlavně JÁ jsem si ten čas nechtěla udělat. Všichni mě považují za silného člověka. Má všechno co chce, všude je dost oblíbený, nikdy nespadl a nikdy se nemusel zvedat ze dna. Jojo, to byly časy, celkem mi to chybí. Teda vlastně, co to kecám, NECHYBÍ! Miluju hudbu, vždy mě doprovázela životem a vždy bude. Nemám nějaký speciálně oblíbený žánr, poslouchám písničky podle nálady. Až na rap a heavy metal. Ne, díky. Dá se to snad považovat za hudební styl?
Každopádně se přesuneme do dob, kdy jsem nastoupila na gympl, přesněji do prváku. Znala jsem už celkem dost lidí, takže jsem si nepřipadala jako černá ovce, spíše naopak. Všechny jsem na chodbě zdravila a snažila jsem se být přátelská, ať mě mají všichni rádi. Je to má špatná vlastnost, ale vždycky se musím zalíbit všem a chci být vzorem ostatních.
Po měsíci školy přišla pandemie. Byli jsme zavření rok a teď to dělají znovu, to snad nemůžou myslet vážně! No nevadí, na počítač jsem si už zvykla, na pozdní vstávání a kávu co dvě hodiny taky, nic nového. Tak jsem se těšila na školu ofline, moc dlouho nám nevydržela.  První týdny byly super, měla jsem spoustu energie, samozřejmě samé jedničky a byla jsem nejvíce spokojená. Jediné co mi tak chybělo k životu byla láska. Sebelásku nepočítám té mám víc než dost. Vždycky jsem si přála někoho, kdo mě bude milovat, bude mi nosit snídaně do postele a budit mě krásným, sametovým hlasem.
Popis dokonalého kluka podle mě:
Měl by mít stejné zájmy. To znamená, miluje cestování, hudbu, hraje na nějaký hudebni nástroj, baví ho cizí jazyky a ve škole nepatří úplně mezi propadlíky. Vím, že na vzhledu nezáleží, ale moje šestnáctileté já nechce nějakého slizouna s brýlemi, s vlasy na prdelku a s vkusem alà, když nemám vlastní styl a obléká mě můj taťka, který se o módu nezajímá. Doufám, že jsem teď nikoho neurazila, ale každá holka ma svého vysněného kluka. Nějak jsem odbočila, takže zpět k věci, vzhled. Je vysoký, má hnědé, kudrnaté vlasy, má zelené oči jako Adrien (kdo nezná seriál Kouzelná beruška a černý kocour, tak neměl dětství), má svůj vlastní styl a neobléká si ty hrozné věci z New Yorkeru, je na mě hodný, pečuje o mě jako o svou princeznu a hlavně mě podporuje ve všech snech. Můj princ, zatím jsem ho nenašla, ale pořad se mi o něm zdá. Cítím, že je to na dobré cestě a je blízko.
Byl konec října, jako každý den jsem seděla u počítače a dělala úkoly do školy. Přišel mi mail, nic zvláštního. Byl od učitelky, která mě nic naučila, tak co chce? Focení pro školní web, dostavte se prosím všichni. Samozřejmě jsem projela všechny maily, kterým byla tato zpráva také odeslána. Super, žádný festival, ale všichni lidi jsou v klidu, to bude sranda. Celá akce se konala přibližně za tři týdny. Vstávala jsem celkem brzo, byla jsem nervózní. Možná už jen z toho, že jsem ve škole tak dlouho nebyla. Co si vezmu na sebe? Každodenní problém! Vzala jsem na sebe nějakou volnou košili a černé kalhoty, nejvíc basic look, který jsem mohla vymyslet. Učesala jsem si vysoký culík a považovala jsem svůj outfit za vyřešený.
Stihla jsem dojet do školy tak tak, všichni už seděli ve třídě a čekalo se jenom na mě...ups. Sedla jsem si vedla kamarádky a začalo focení. Byla to sranda, ale všimla jsem si jednoho kluka. Znám celou školu a jeho neznám, kdo to je?! Párkrát jsme se na sebe podívali. Nesnáším takový ten pohled, kdy nevíš, jestli uhnout nebo se koukat jak tele na nové vrata dál. No nic, usmála jsem se na něj, asi je taky nový. Focení pokračovalo v knihovně. Miluju knihovnu, chodíme tam na hudebku. Je to příjemný prostor, všude jsou knihy, velká okna, hudební nástroje jsou v rohu místnosti a uprostřed je obrovská sedačka. Sedla jsem si na pohovku a pozorovala toho nováčka, který nevypadal vůbec blbě. Přišel mi povědomí, ale neznala jsem ho. Nevěděla jsem ani do které třídy patří a zjistila jsem, že jeho mail ve společné zprávě nebyl.
„Proč nám něco nezahraješ?", probrala jsem se z lehkého komatu, jsem stále ve škole a vracím se zpátky do reality, na myšlenky budu mít času dost potom.
Ten kluk si bere kytaru, on umí hrát? WOW, hraje skvěle. Uznávám, zamlouvá se mi víc a víc. Písničky, které hraje neznám, ale zní to fakt dobře. Talentovaný kluk, který vypadá jako šedá myš. Jak se to říká, tichá voda břehy mele? Myslím, že jo. Podobá se tak moc mému vysněnému klukovi, to snad není možné.
Po dlouhém dni si už konečně oblékám kabát a rychlým krokem jdu ke dveřím školy. Sedím v autobuse, za okny se honí stromy, které mají podzimní barvy. Je sychravo, ale já takové počasí miluju. Člověk se zachumlá do deky, pije horký čaj a pozoruje padání kapek deště na spadané listí. Pořad mi v hlavě jede jediná věc, na přírodu se nemůžu soustředit. V myšlenkách mi zůstal on, jeho úsměv, jak ovládá ten strunný nástroj, slyším jeho hlas, vidím jeho pohled. Jak se jenom ten kluk může jmenovat?
[Instagram oznámení...]
Kdo vyrušuje mé rozjímání nad životem, jak si to někdo muže do-
Vždyť to je on, to je ten kluk z dnešního focení! Jak na mě přišel, proč mě začal sledovat na Instagramu, co chce? Musíš se uklidnit, začnu ho sledovat zpět. Nechápu, že mě našel, to musí být osud. Začala jsem ho taky sledovat a všimla jsem si, že mě hned přidal do blízkých přátel, to šlo rychle. Jen bezhlavě opakuji to, co dělá on.
[Instagram oznámení...]
NAPSAL MI...