niKdy nikDy Víc

Jen on...

Vypálil mi do hlavy důlek. Nedokážu myslet na nic jiného, mám v hlavě jen jeho. Nic víc nedokážu pobírat, jsem ve škole ON, jsem doma ON, vařím ON. Ať dělám co dělám, všude vidím a slyším jeho. Nevím proč mám v hlavě dva hlasy. Jeden mi říká, že bude všechno v pohodě, máme před sebou barevnou budoucnost a jak nám bude skvěle. Druhý hlas mi neustále opakuje, co ti říkaly holky! Je to děvkař, prostý děvkař a ty nejsi nic víc, jen jeho stupidní hra. Jen dostane to co chce a řekne čau. Ale co když bude jiný?
Je mi s ním tak skvěle, cítím se jak na obláčku. Neustále mám motýlky v břiše, občas je to tak nepříjemné, že mám  až strach. Mám strach z mnoha věcí, všechno se mi to honí hlavou sem a tam. Nechci, ať o nás někdo ví, nechci ať o něm někdo ví. Chci být jeho tajemství, chci být jeho úložný prostor vzpomínek, místo, kde si může vždy schovat své pocity, přání, strach, nervozitu, bolest. Je tak složité být milován, ale proč je tak jednoduché se do někoho zamilovat? Proč zrovna on je ten šťastlivec a vysloužil si ten největší dar, který jsem mu mohla dát...své srdce!
Jestli existuje láska na první pohled, tak jsem asi doopravdy zamilovaná. Stačil mi jeden venek, jeden společný den a měla jsem jasno. Jeho styl komunikace, je inteligentní, je milý, je hodný, poslouchá mě, mám pocit, že mi věří. Pár hodin a já jsem otevřela svou duši jemu a on mně. Moje duše, můj chrám. Dala jsem mu klíče, měla jsem pocit, že jsem konečně kompletní, mé srdce je dohromady, pumpuje krev o sto šest, cítím v hlavě endorfiny a z mého chrámu se stala Rajská zahrada. Jako by byl tenký provázek, který nás spojuje. Nedokážu ho vypustit z hlavy, nedokážu pustit z hlavy jeho vkus, jeho vlasy, jeho úsměv, jeho hlas, jeho oči a ten pohled. Je všude, jsem jeho stín, slyším zvuk strun na jeho kytaře, chci ho znát více.
Dokážu si představit naši společnou budoucnost, muže být barevná, horká, blažená, šťastná , ale taky temná, chladná, prolhaná a bolestivá. Věřím mu každé jeho slovo, každou větu, každý pohled. Pokaždé, když si čtu jeho zprávy, tak si představuji,  jak je vedle a poslouchám ho. Nechávám se unášet jako loďka, on je vítr a ja pluji tam, kam utíká. Našla jsem se, chci ho zase vidět, chci ho zase slyšet. Připadám si hloupě, když potřebuji utéct z reality, tak myslím na něj. Cítím jeho vlhké rty, zrychluje se můj tep, jeho ruce jsou v mých vlasech. Mám zavřené oči a jen si přeji, ať tento moment nikdy nekončí. Je mi skvěle, cítím jeho srdce, které se připojilo k mému a společně do bijí rytmu harmonie citů a vášně. Jeho prsty mi kreslí po obličeji srdíčka, najednou sjíždí dolů k mému pasu. Jen si mě přitáhne blíže, aby cítil můj zrychlený dech. Otevřu oči a...
Je pryč, jsem sama ve svém pokoji. Můj tep už bije pomalu, zase tu není. Je pouze má představa, je to jen v mé hlavě. Proč zrovna já utíkám k němu, když potřebuji vypnout. Proč ho v hlavě neustále vidím jen když se potřebuji nějak rozptýlit. Je to určitě nemoc, jsem nemocná. Volám ho k sobě, když se potřebuji uklidnit, myslím na něj, myslím na motýlky v mém těle. To doopravdy je tak jednoduché? Nikdy jsem nebyla tak hodně zamilovaná, proto je to pro mě tak moc důležitý. Věřím mu, proto jsem se do něj zamilovala, dala jsem mu svou důvěru a kdybych měla možnost, tak udělám vše co on chce. Jsem pouze jeho loutka, to zatím neví a nesmí se to dozvědět. Bojím se, že toho bude zneužívat, bude tahat za provázky, protože mám pro něj slabost.
Chci mu toho tolik říct, ale radši nepovím nic. Stane se to, co se má stát. Osud bohužel nijak neovlivním, asi ho ani ovlivnit nechci. Nikdy jsem necítila takové pouto, spojuje nás tohoto tolik a přitom je úplně odlišný člověk. I když se chci strašně moc soustředit na někoho jiného, chci se nějak utěšit v realitě, protože v hloubi duše vím, že my dva spolu nikdy nebudeme, spolu být nemůžeme. V hlavě si promítám dialogy, které bych s ním chtěla vést. Mám tam věci, které s ním chci probrat, je tam toho hodně a zatím to dusím hluboko v sobě. Nechci mu ukázat mou slabou stránku, on nebude tak nevinný jak se zdá. Bude zákeřný, z milého kluka se stane stvůra a má noční můra. Možná taky ne, asi to nechci vědět, však on svou pravou barvu ukáže. Chce to čas!
Proč ale dělá takové věci, proč mi volá uprostřed noci? On mi volá, počkat ON MI VOLÁ!! Co chce?

ON: „Ahoj, neruším tě? Ty už asi spinkáš že, nechám tě spát a zavolám ti zítra."
JÁ: „Ahojky, úplně v pohodě. Ještě nespím, nemůžu usnout."
ON: „Jak je toto možné, povídej zlato." (Zlato mi říkáš chlapče od kdy? Dobře, zvyknu si. Nevadí mi to)
JÁ: „Přemýšlela jsem celkem dlouho, vlastně přemýšlím nad tebou."
ON: „Tak to jsme dva, promiň, že jsem se teď dlouho neozval, měl jsem toho fakt hodně. No a aby toho nebylo málo, tak jsem byl pomáhat rodičům, moje nervy. Myslím na tebe pořad a nutíš mě přemýšlet nad tím, jestli se máš fajn a hlavně tě chci zase vidět!"

V podobném stylu jsme si povídali asi tři hodiny. Volali jsme spolu až do tří do rána, je mi s ním skvěle. Nemůžu si pomoct, ale ať se snažím sebevíce, tím je to horší. Z té mé pitomé hlavy ho neumím dostat. Jak to může se mnou tak dobře umět, to opravdu nechápu. Mozek mi říká, že to prostě nemůže dopadnout dobře. Asi mi jedno, co mi hlásí "základna", budu se řídit srdcem. Ještě nikdy jsem se nepletla v mém rozhodnutí. Snad je to i tentokrát ta správná volba.

Jsem já hvězda tvá, či už jsem pro tebe dávno mrtvá. Dřív než byl slyšet tvůj hlas, já poslechla jsem rozkaz. Ta růže rozkvetlá, se mi do vlasů vpletla. Nikdo už ji neviděl, snad smrt byla její příděl...