niKdy nikDy Víc

Nemůžu si pomct...

Mám v těle zvláštní pocit, je mi špatně, jsou to motýli v břiše, co mám dělat. Je to ten pocit, že se doopravdy stal asi zázrak, ale jak mě našel? V hlavě mám najednou neskutečný zmatek a nevím, co mám dělat. Co bych asi tak dělala, odepsat. Ale co? Ještě větší zmatek. Musíš se už konečně uklidnit! Napsal jen ahoj, to je super. Co jsem si myslela, že napíše. Jsi tak krásná, slušelo ti to...Odepsala jsem jak malé děcko, ahojky! Prožívají to tak všichni nebo jsem jediná. To že jsem tak zmatená z nějakého kluka, to se mi v životě nestalo.
Musím uznat, že mě to dopisování začalo dost bavit. Motýli mě opustili, ale za to se teď usmívám do telefonu jak sluníčko. Přestává sranda, já jsem se asi zamilovala. Však jsem ho viděla jednou, píšeme si hodinu a půl a hned jsem do něj takto poblázněná? Tak to je fakt moc fajn, takové já fakt neznám.

Už je to týden co jsme si napsali poprvé. Musím říct, že je vše jak v pohádce. Nedokážu pořad uvěřit, že jsem možná našla svého prince. Jak moc bych si přála jeho lásku, aby mi říkal miláčku, drahoušku a podobně lichotná slova. Chci, aby mi hrál pořad dokola na tu jeho kytaru, aby rozehrál dokonalou melodii citů a vášně. Počkat, jak jsem se od hudby dostala až sem...nevadí, pokračujeme!
Domluvili jsme se po měsíci psaní, že půjdeme společně ven. Oblékla jsem si na sebe to nejhezčí co jsem mohla. Venku byla zima, takže hezky kabát, rolák, rifle a kozačky. Ideální oblečení do krásných zimních dnů. Vše šlo podle plánu a konečně nastal můj čas odchodu z domu. Samozřejmě jsem se fintila tak dlouho, že jsem nestihla původně plánovaný autobus. Pojede další a holt si bude muset chlapec na dámu počkat.
Poznala bych ho na několik kilometrů, už jen podle chůze jsem věděla, že je to on. Proč mám pocit, že ho znám tak dlouho a hlavně tak dobře, odkud ho znám? Byl elegantně oblečený do černé barvy, jeho kudrnaté vlasy mu padaly do očí a tím nejmilejším úsměvem mi ukázal, že mě zdraví.
„Ahoj, moc jsem se na tebe těšil. Půjdeme?"
Měla jsem pocit, že jsem v sedmém nebi! Jeho vůně, jeho hlas, jeho pohled, nikdy v životě jsem si nebyla dokonalým klukem tak jistá jako jsem si byla teď. Jsem přesvědčená o tom, že my dva budeme spolu. Jestli za měsíc, rok nebo dva roky, budeme spolu. Chci s ním trávit každičkou sekundu svého nudného života. Být jeho oblíbená písnička, chci být jeho múza, jeho inspirace a nekonečná podpora. Chci být jen v jeho objetí a nepustit ho, objevovat nová místa, skládat spolu písničky, poslouchat je, dělat mu texty k jeho výtvorům a co víc, mám chuť ho políbit. NE! Prober se kruci, snít můžeš až doma.
Naše venkovní povídání trvá už čtyři hodiny a mám pocit, že jsme si souzeni. Tolik společných zájmů, oblíbených věcí a hlavně je to ten největší muzikant, kterého jsem během svého krátkého života zatím poznala. Jestli existuje láska na první pohled, tak jsem asi zamilovaná. Jednoduše je dokonalý, nevidím na něm jedinou chybu, nesmím si namlouvat, že chci poznat jeho druhou stránku. NECHCI, vyhovuje mi jeho gentlemanská povaha, vyhovuje mi jeho projev, on mi vyhovuje.
Odhodila jsem kabát na židli, koukla jsem se do zrcadla a uviděla jsem na sobě něco jiného. Mám srdíčka v očích, celá zářím a jsem šťastná. Po několika letech jsem opět šťastná. Byla jsem s ním venku asi šest hodin a bylo to tak dokonalé. Ještě by mi při loučení mohl dát pusu a byl by to ten nejlepší den mého života. Nespěchej, všechno má svůj čas, potřebuji se rozmyslet, on taky a hlavě všechno bude, to vím.
Musí to cítit taky, je mezi námi obrovské pouto...