𝖙𝖎𝖑𝖎 𝖙𝖎𝖑𝖎 𝖇𝖔𝖒

(4)𝐬𝐦𝐫𝐭 𝐛𝐚𝐛𝐢𝐜̌𝐤𝐲 𝐉𝐚𝐧𝐲

V hluboké a černé noci kde měsíc nesvítil a venku husté sněžilo, mě probudili divné až děsivě zvuky! Jakési škrábání či vrzání ale ne takové jaké běžně vydávala stará chalupa.. Toto bylo jiné.. výhružné, táhlé a strach nahánějící, neznámé, ale přece jen jakýmsi podivným způsobem klidné a jisté, pak začal babiččin pes štěkat a vrčet, to jsem slyšel jasně to jsem byl už naprosto vzhůru, do toho se přidal jakýsi zvuku ze spodního patra a tlumený hlas babičky a ten pak sílil a i když jsem nerozuměl tomu co říkala pochopil jsem že běduje. Pak náhle štěkot ustál, dveře bouchli a více jsem neslyšel... Nastalo ticho... Dřevěné zdi a střecha se napjali pod náporem větru, podlahy zapraskali a pak to ticho nastalo i v mém pokojíku. Zavřel jsem oči a snažil se usnout byl jsem vystrašený ale pouze noční můrou a dětskou představivostí.. Myslel jsem si, ale ani ve snu by mě však nenapadlo co se tehdy odehrálo dole v přízemí.

Ráno jsem se probudil nevyspalí a promrzlí. Babičku jsem našel v jejím houpacím křesle deka spadlá na zemi a v kamnech vyhaslo, Jana v tichosti oddechovala. A přísahám! Že jsem na její tváři pozproval lehký úsměv takový ten úsměv spokojenosti. Myslel jsem že si jí zdál hezký sen nevěděl jsem proč ale ještě v ten den jsme s rodiči odjeli na rychlo domů. A od té doby jsem už babičku neviděl... A pomalu na ní zapomněl. Důvod po náhlého odjezdu jsem se dozvěděl až po dlouhých letech na jejím pohřbu. Na babičku Janu jsem opravdu zapomněl až její smrt mi jí znovu připomněla, a připomněla mi Vánoční prázdniny o kterých jsme byli u ní na návštěvě.. Naposledy... Po obřadu mi to nedalo a zeptal jsem se otce na události toho dávného dne. On mi už nemusel lhát či si cokoliv vymýšlet byl jsem už tehdy dospělí a tak mi vše odvyprávěl tak jak se stalo.