Dangerous Flower // Larry Stylinson // Třídílná//

Chapter 2/3

Louis - O týden později

Na potetované paži se mi objeví kapka krve, která pomalu stéká dolů až na zem, za ní vzápětí nasleduje další a další. Dýka na mém předloktí najednou opravdu vypadá, jakoby se do někoho zabodla a utla tak lidský život.

Obličej člověka, na kterého právě dopadla má pěst, připomíná jeden velký červený flek, do kterého si mile rád znovu udeřím. S každým dalším úderem se ze mě uvolňuje stres a naštvanost.

"Louisi, myslím, že by si měl už přestat." Ozve se za mnou tichý hlas, který jde zřetelně slyšet díky tichu, které tu panuje. Otočím se za ním, přičemž nepřestávám svého nepřítele přidržovat pod krkem, není to proto, aby neutekl, naopak kdybych ho pustil, zhroutil by se k zemi jako věž z karet.

Spatřím pronikavé zelené oči, jenž září nocí jako světlušky. Tmavé kadeře téměř splývají s tmou, takže nevidím, kde je jim konec, jediné ohraničení je květinová koruna tvořena z květů, které si před pár hodinami sám natrhal. Vypadal tak křehce a zranitelně, okamžitě se ve mně probudí ochranitelsky instinkt. "Ani náhodou, ublížil ti."

"Nic strašného mi neudělal." Rozvážnými kroky přejde až ke mně a opatrně mi položí dlaň na rameno. Pod jeho dotekem se mi začne rozlévat teplo do celého těla. Má na sobě mou koženou bundu, protože mu v půlce cesty začala být zima a já jsem tak skončil jen v tričku.

Připadá mi jako krásná kopretina uprostřed zapovězené zahrady, ve které rostou jen černé růže s těmi nejostřejšími trny. Jsem jedna z těch mnoha růží a z mě neznámého důvodu jsem zrovna já ta, která začala růst u něj. Snad aby ji mohla chránit před temnotou zahrady.

"Urazil tě a to ty si rozhodně nezasloužíš." Řeknu, přičemž povolím stisk své ruky a nechám tak mužovo tělo dopadnout na zem. Nevěnuji tomu žádnou pozornost a místo toho si Harryho tělo přitáhnu k sobě blíže. Čistou rukou ho chytnu okolo pasu a loktem druhé ruky se opřu o jeho rameno, abych ho nezašpinil krví.

Rty mu přitisknu na čelo a se slasti vdechnu skořicovou vůni jeho těla. Přál bych si mnohem více, ale nedovolím sám sobě poskvrnit čistotu jeho duše. Už je to týden, co sdílíme společnou ložnici, nikdy jsem se ho však nedotkl více, než bylo nutné, dokonce jsem se neodhodlal ani k polibku.

Každý všední den ho vozím do školy a zase ho z ní vyzvedávám, má to jeden prostý důvod. Bojím se o něj a to oprávněně. Viděl něco co vidět neměl a to ho tady v tomto světě, ve kterém žiju může snadno stát i život.

Během toho týdne jsem se zcela bezhlavě zamiloval do toho krásného stvoření. Je jiný než všichni ostatní, jedinečný, vzácný diamant, který teď může patřit jenom mě.

Moje duše je vedle té jeho tak špinavá, až je mi z toho špatně. Připadám si hrozně, že ho musím držet na takovémhle místě, kde pro nevinnost, nebo dokonce lásku není a nikdy nebylo místo. Uprostřed nejnebezpečnější části města, do které se i policie bojí jezdit a tak si tu zákony určujeme sami. Jsou tu něco jako dva spolky řekněme, které spolu odjakživa valci. O zbraně, šlapky, drogy, peníz a to o nejhlavnější o moc, když máte ji, máte všechno. Pokud vládnete tady, vládnete všude, každý se vás bojí a ustupuje před vámi jako ten nejnižší poddany. A já mám to štěstí, nebo spíš smůlu, že jednomu z těch spolků velím. Nevybral jsem si to, to on si to vybralo mě. Byl jsem stvořený pro tento život a jiný bych žít asi ani nezvládl. Na svých rukou mám krev tolika lidí, že kdyby tu platily zákony, dostal bych trest smrti a to ani v Británii není povolený.

A pak jednoho dne se uprostřed tohoto pekla objeví někdo tak čistý, nezkažený a krásný. Objeví se tu někdo, kdo je dokonalým protikladem tohoto světa. Pokaždé, když se ho dotknu, mám pocit, že mu předávám kousek té zkaženosti ze mě. Nejhorší na tom je, že s každým jeho úsměvem, nevinným výrazem a stydlivym pohledem, mám stále větší chuť po vášnivých dotecich a smyslných polibcich. S každým stykem našich pokožek se musím nepředstavitelně ovládat, mám však vážné obavy, že to už dlouho nevydržím.