cinnamon scent // harry potter fanfic

the hat

Všechno jednou začíná. Film. Kniha. Povídka. Život. Ten můj začal 12.ledna 1980.

Narodila jsem se do skvělé rodiny: milující rodiče, příjemné okolí, pořádná střecha nad hlavou, nic mi nechybělo. HA! Dostala jsem vás, na mém dětství nebyl nic hezkého. Vlastně možná začátek, ale když mi byly 4 roky, ve vzteku jsem rozbila vázu. Asi si říkáte, že to není nic hrozného, takové věci se dějí, děti se naštvou a rozbíjí věci okolo sebe. Jenže já na tu vázu ani nesáhla. Nemohla jsem. Byla to celkem obyčejná váza posetá drobnými perličkami různých barev. Vždy jsem se na ni ráda dívala, počítala perličky a obdivovala její lesk. Chtěla jsem si sáhnout. ,,Ne! To je cenné Katherinne!" zastavil mě pokaždé rodič. Zastavovali mě ve všem co mě dělalo šťastnou. Nakonec jsem to nevydržela. Nahrnula se do mě zlost. Očima jsem propalovala onu vázu, doslova. Váza praskla. Úlomky keramiky se rozlétly po stole. Některé perličky se od úlomků odlepily a skutálely na zem. Tím to všechno začalo. Matka o rok později zemřela na infarkt. Otec našel zálibu v alkoholu a hrubosti co v sobě dusil mu nabylo dosti. Zemřel dva roky po mé matce. Neměla jsem na ně moc dobré vzpomínky. Vždy jsem si ale mezi nimi a mnou všímala podobností, které mě i dnes děsí. Oba byly čarodějové. Oba chodili do Bradavic. Oba byli Zmijozelští.

Už je to 12 let, co žiji u pěstounů v Nizozemsku. Chodila jsem do školy kouzel v Nizozemí, ale stěhujeme se zpátky do Londýna. Nemůžu si stěžovat. Vážně nemůžu, macecha chodila šest let na bojové tance. Dnes je můj první den v nové škole - Bradavice. Jaká ironie.

Žmoulám v ruce perličku na řetízku na svém krku, dívám se z okna vlaku a přemýšlím. ,,Ahoj, je tu volno?" otevře dveře kupé sympaticky vypadající vietnamka a za ní stojí bledá usmívající se blondýna.

,,Ahoj, jistě." usměji se na ně.

,,Ty jsi ta nová studentka! Jsem Cho Chang." podá mi ruku a já s ní potřesu. ,,Já Kat Arden, těší mě."

,,Kat?" nadzvedne obočí ta blondýna.

,,To je zkráceně Katie a to je zkráceně Katherinne." usměji se

,,To je zajímavé jméno. Já jsem Luna."

,,Díky. Ví se tu o mě hodně?"

,,Samozřejmě. Nová žákyně se jen tak neututlá." zasměje se Cho.

,,Sakra." zakřenim se

,,Neboj, Bradavice si oblíbíš. Až na ty škrkny." zašeptá poslední větu Luna.

,,Co to je škrkna.'' pošeptám Cho.

,,To nikdo neví.'' zasměje se.

Vlak dlouho jel a poté zastavil. Jsme tu.

Opatrně jsem vystoupila a vydechla jsem. Přede mnou se rozprostíral obrovský hrad, ze všech stran osvícený zářivými světly. Ani jsem se nesnažila počítat počet věžiček, nedožila bych se toho, ani mé děti a jejich vnoučata. Projela mnou nepopsatelná vlna zvláštní magické energie. Je to jako s chutí lanýžů, každý kdo je někdy měl nedokáže popsat jak chutnají, protože tak zkrátka chutnají. Kdyby chutnali po pečeni, řekli bychom - chutnají po pečeni, jenže oni chutnají... no... po lanýžích. Tato energie je na tom podobně, nevím co to je, ale líbí se mi to. Cítím se mocně a zároveň tak male. Všichni se dali do pochodu a já šla také. Vedl nás obrovský mohutný muž, vypadal sympaticky. Občas se zasmál, načež se všichni lekli, protože měl velice pronikavý hlas jako sbor dřevorubců po siestě. Jeho vlasy bych také ráda zmínila. Husté kadeře mu padaly přes jeho mohutná ramena a baculatý obličej, občas mu zavadily v jeho počínání a on je pak jedním mávnutím poslal zpět na jeho hřbet. Chodil těžce a brunátně, celkově vypadal neurvale, ale uvnitř něho bylo něco něžného a nevinného. Zajímavé místo přináší zajímavé lidi a podle Luny bohužel i škrkny.

Přišli jsme k dřevěným kočárům, které táhli koně. Tedy alespoň myslím, že koně. Vypadali jako přerostlí netopýři, od huby se jim valil ledový kouř a již při prvním pohledu jsem cítila strach.

Cesta k hlavní bráně trvala asi 10 minut. Samou nedočkavostí jsem si mnula řetízek a s očima plnýma očekávání jsem se rozhlížela okolo. Dorazili jsme.

,,Studenti již zařazený do kolejí za mnou!" křikl po nás nějaký malý skřítek s brýličkami a smokingem. ,,To je pan učitel Kratiknot." pošeptá mi Cho a já nadzvednu obočí. ,,Já myslela, že je to recepční." zasměji se a Cho do mě se smíchem dloubne loktem. ,,Tak zatím." houkne na mě a rozejde se směrem s ostatními. ,,Počkej, já-" ztratím ji a zůstanu ve velké provzdušněné chodbě na pospas prvákům.

,,Vítejte!" promluví stará dáma u které již na první pohled poznám, že je profesorka: čarodějnický klobouk, hábit, kulaté kovové brýle a hůlka elegantně zastrčená za okrajem sukně. ,,Jsem profesorka McGonagallová, ředitelka nebelvírské koleje a výchovný poradce. Již za chvíli se přidáte ke zbytku školy a budete zařazeni do svých kolejí. Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. To jsou všechny bradavické koleje a vaše budoucí domovy na dalších 7 let. Paní Arden, vy půjdete semnou první, zbytek se zařadí." kývla a já jsem docupitala na poručené místo. Otevřely se mohutné mahagonové dveře a mě málem opadla čelist. Přede mnou se ocitla obrovská místnost. V ní byly stoly, ty se však spočítat daly - byly čtyři. Pro každou kolej jeden. Strop byl začarovaný v noční oblohu a na konci té místnosti byl na stupínku ještě jeden stůl, tedy učitelský. Až teď jsem se podívala směrem ke čtyřem stolům a nemohla jsem si nevšimnout všech těch pohledů, co nás propalovaly. Malinko jsem se vzpřímila, narovnala ramena a dala se na pokyn McGonagallové do pohybu. ,,A teď už tu mezi námi přivítejte nové mladé naděje a jednu novou starší naději pro naši školu." všimla jsem si kdo mluví. Byl to ředitel Bradavic, Algustus Brumbál. O něm něco málo vím. Je to veliký kouzelník a muž schopný neuvěřitelných věcí. ,,Je mi povinností-" pokračoval a já zahlédla Cho. Seděla u stolu vpravo, podle barvy jejich prostírání jsem usoudila, že je v Havraspáru. ,,Tak, jak vás budeme číst, budete chodit za námi, na hlavu vám nasadíme náš Moudrý klobouk a ten rozhodne, které koleji něco přinesete a pozvednete ji. Katherinne Arden!" polekala jsem se, udělala jsem pár kroků a vyšla schody. Nějaký učitel mi pokynul, ať se posadím na židli. Na hlavu mi byl nasazen starý, ošunťelý klobouk. Začal mluvit, čehož jsem se ani tolik nelekla oproti tomu co začal mluvit. Přečetl mě jako otevřenou knihu. Pro děti. Obrázkovou. ,,Hmm." začal. Očima jsem našla Cho. Usmívala se a pusou gestikulovala: ,,neboj". ,,Já se nebojím" pošeptala jsem zpátky a mrkla. ,,Cítím touhu po moci." začal opět mluvit ,,V žilách ti koluje sebevědomí a hrdost na tvůj čistokrevný původ." viděla jsem jak se stůl mým pohledem napravo narovnal a začali si mezi sebou šeptat. ,,Ta je naše." ozvalo se od toho stolu a pár lidí se tam usmálo a pokývalo. Chvíli ještě jezdím pohledem po onom stolu, když v tom je spatřím. Ty šedé, bouřkové oči. Dívaly se na mě a navzájem jsme se propalovali pohledem kompletně bez citů, ale zároveň tak procítěně. Tento oční kontakt přerušilo tleskání a pískání. ,,Nebelvír!" zakřičel klobouk. Klobouk mi z hlavy sundali a já se rozešla ke stolu mezi Havraspárským a Mrzimorským. Jsem Nebelvír. Já jsem nebelvír. Nechápu, co se právě stalo, ale jsem nebelvír. Viděla jsem mezi mými vrstevníky jedno místo, šla jsem k němu. ,,Sedí tu někdo?" zeptala jsem se. Pohled mi spadl na zrzavá dvojčata ,,Jo." řekl jeden z nich. ,,Ty." dokončil větu ten druhý. Bylo to trochu strašidelný. Usmála jsem se a posadila se vedle nějakého mile vypadajícího bruneta a holčinu s ofinou. ,,Ahoj, vítej v Nebelvíru." usmála se na mě. ,,Já jsem Hermiona." podala mi ruku a já s ní potřásla. ,,Těší mě." ,,Já jsem Ron." řekl další zrzek s plnou pusou čehosi. ,,Já Harry." usmál se na mě kouzelník, kterého jsem moc dobře znala, ale nedala jsem to najevo. ,,My jsme Fred a George." ,,Stejně si nás nebude pamatovat." ,,Bude, ale tak první dva, tři dny." ,,Pak už radši nebude ani chtít." střídali se dvojčata v mluvě tak nějak na přeskáčku, jen jsem na ně koukala a nechápala. ,,Těch si nevšímej. Já jsem Oliver." podal mi ruku brunet vedle mě. ,,Všechny vás moc ráda poznávám." řekla jsem a usmála jsem se.

Bylo po večeři. Najednou se ozvala Hermiona: ,,Katie, nechceš tu trochu provést? Přeci jenom je to docela velký hrad." usmála se. Už jsem chtěla odpovědět, ale najednou se přede mnou objevila něčí ruka. Opět to byl někdo zrzavý. ,,Já jsem Percy Weasley, nebelvírský prefekt a předseda šestého ročníku, jsme rádi, že jsi v nebelvíru," ani mě nenechal odpovědět, ,,jelikož jsem prefekt je jednou z mých povinností tě provést po hradě, takže-" do řeči mu skočila Hermiona ,,Nemáš náhodou dovést prváky do ložnic?" zpřahla ho pohledem, ,,Nějak se ti těch povinností navyšuje bráško." uchechtl se Ron. ,,My to zvládneme Percy." usmál se na něho Harry a já jsem se nervózně zašklebila.