Ochránce

Prolog

Jdu pomalými kroky po ztemnělé chodbě. Zachvěju se, je tu chladno. Dříve tu bylo světlo a z otevřených dveří, které jsou teď zamčené, se ozýval hlasitý smích, smích mých přátel. Teď už je to ale všechno jinak.

Zatřesu hlavou, jako kdyby chmurné myšlenky mohly jen tak odletět. Kéž by mi ale zůstaly na věky.

Za chvíli budu jen tělo bez duše. Jen někdo s prázdným mozkem, s mozkem bez vzpomínek. Nebudu si pamatovat nic od mého dětství až po tuhle strašnou chvíli. Nebudu vědět, kdo jsem, protože budu někdo jiný. Dnes má duše zemře a já to vím.

Chce se mi křičet. Jen to ze sebe nějakým způsobem dostat. Nemůžu ale ze sebe vyslovit ani nepatrnou hlásku, mám hrdlo sevřené, že to ani víc nejde.

Zpocené ruce svírám v pěsti a snažím se neomdlet.

Ne, já to nedokážu! Nedokážu to! Otočím se a uvidím udivené tváře mých stráží, které na mě dohlíží. "Já... Já nemůžu." zakřičím na ně hysterickým hlasem.

Můj úkol, ten nejdůležitější úkol, který kdo z nás má, neumím splnit. Neumím a ani nemůžu, nemám ráda Thomase.

Chlap jako hora, nejspíš velitel stráží, jen nevzrušeně povytáhne obočí. Čekám, co se bude dít. Určitě mě nenechají jen tak odejít. Po těch letech výzkumu a výcviku by byli blázni, kdyby mě jen tak pustili domů.

Velitel stráží nepatrně pokyne. Záhy zjistím, že to nebylo na mě. Ve vteřině se dalších asi pět stráží dá do běhu. Přestože jsem unavená, začnu jim utíkat. Vím, že nemám šanci, ale pud sebezáchovy ze mě sbírá poslední zbytky sil.

Běžím. Nevnímám nic kolem sebe. Cítím, jak si nedostatek spánku vybírá svou daň, protože už nedokážu tak rychle utíkat. Mé nohy jsou jako ze železa, každý nový krok mě stojí více energie než ten předchozí.

Spadnu na zem. Po několika pokusech se zvednout zjistím, že sama už nevstanu. Je konec. I ta poslední jiskřička naděje zhasla.

Stráže ke mě rychle přispěchají a pomohou mi vstát. Na jejich tváří je vidět pobavení.

Teď už mi nedovolí jít samotnou, nechtějí nechat nic náhodě. Na ruce mi nasadí pouta, jejichž chladný kov mě kupodivu uklidňuje.

Když zahneme za roh, uvidím na konci chodby velké masivní kovové dveře. Viděla jsem je už tolikrát, ale nikdy mi nepřišli tak obrovské a děsivé. Vím moc dobře, co se za nimi skrývá, několikrát jsem již za nimi byla, o to víc mě polévá pot, když je spatřím.

Potom co dojdeme ke dveřím, velitel stráží naťuká na speciální číselník, který je vpravo od dveří, tajný kód.

Po zadání kódu se dveře jako zázrakem otevřou a já spatřím obrovskou místnost plnou mužů a žen v bílých pláštích.

Všichni pečlivě sledují velkou trojrozměrnou obrazovku, kolem níž je obehnána do kruhu skleněná řídící deska. Obrazovka je dělena na několik menších celků, na kterých jsou různé grafy, výpočty a nevím co ještě, to vše za doprovodu mnohobarevných tlačítek, čudlíků a páček na řídící desce.

Je mi špatně z těchto lidí, připomínají mi hladové hyeny, kteří se pachtí za svou kořistí. Celý život jsou zakuklení za obrazovkami a doufají, že díky nám, najdou to, co hledají.

"Á, tady jsi Anno," uslyším hlas za sebou, "Pěkně jste se zdrželi." Hlas patří jednomu z vědců, Jimmu Herherfieldovi, je to jeden z nejstarších z jejich organizace a podle mě také jediný vědec, kdo to se mnou myslí alespoň trochu dobře.

"Tady mladá dáma měla tak trochu zaječí úmysly," řekne velitel stráží s úšklebkem. Jimm trochu vyvalí oči a prohrábne si rukou svůj bílý plnovous. "Alespoň jste už tady." zamumlá potichu pro sebe. Pak na mě upře dlouhý a smutný pohled, který jsem u něj nikdy neviděla.

Následně zamíří k velké obrazovce, když však prochází kolem mého ucha, tiše zamumlá: "Musím s tebou mluvit."

Mluvit? A o čem? Nejspíše se chce se mnou rozloučit nebo naposledy mi dát nějakou radu typu: Drž se, nebo To zvládneš, takže nic, co by mi ulehčilo situaci.

Rozhodnu se ho ale následovat. Sleduji, jak zamíří do tmavého koutu místnosti a nenápadně zakašle a při tom si prohrábne své sněhobílé vlasy.

Dojdu až k němu. Chci promluvit, ale on začne první: " Můžeš mi prosím tě říct, co měl znamenat ten tvůj úprk!?"

"Omlouvám se, je toho na mě moc," řeknu a snažím se zadržet slzy. "Poslouchej Anno já to s tebou vždycky myslel dobře a..." Už to nevydržím slzy se mi koulí po tváři a já je nedokážu zastavit.

"Ne, vy poslouchejte mě! Lhala jsem, všem jsem vám lhala! Nedokážu chránit Thomase, protože spolu nesdílíme žádné citové pouto. Až vyjedu tou Klecí nahoru nebudu si pamatovat ani jeho blbej ksicht. Natož to, že ho musím udržet na živu až do konce těch pitomejch testů."

Teď už vřískám, je mi úplně jedno, že se na mě všichni v této místnosti dívají. Musela jsem to, co jsem dusila v sobě celý rok nějakým způsobem vyřvat.

Jimm se ke mě nakloní a znovu mi pošeptá do ucha. "Oni to vědí," řekne mi nenuceně.

Svět se se mnou zatočí. Oni to vědí. Jak to můžou vědět? Ne, nemůžou to vědět. Je to jen hloupý zlý sen, ze kterého se za chvíli probudím.

Cítím, jak mě popadnou něčí ruce a vlečou mě k protějšímu rohu. Tam se tyčí obrovský skleněný tubus vedoucí až ke stropu. Kopu kolem sebe, i když vím, že můj osud nikdo zvrátit nedokáže.

Ruce, které mě pevně svírají, mě nacpou dvířkami do téhle vysoké věci. Dvířka se s tichým klapnutím zavřou. Jako by to byl jasný signál, aby mé svaly ochably a já se skácela na zem.

Po chvíli se tubus začne rychle plnit zvláštní zapáchající tekutinou, ale já to nevnímám. Přestože se snažím posbírat veškerou sílu, která mi mohla ještě zbýt, nevstanu. Tekutina mi dosahuje až po nos, takže musím zadržet dech. Dlouho to však nevydržím a musím otevřít ústa ve snaze se nadechnout.

Má pusa se začíná plnit modravou tekutinou a já se dusím. A mě najednou dojde, že to není jen hloupý zlý sen.