Svět jinak - cz

2. Já a tři chlapi.. Why not?

,,Hm..''

Prudce jsem otevřela oči a chvíli mi trvalo než mi došlo,kde to jsem. Mnula jsem si obličej a povzdechla jsem si,protože jsem někde hluboko uvnitř doufala,že se mi tohle celé jen zdá. Natáhla jsem se po lahvi a hltavě ji vypila na ex. Najednou se ozval můj žaludek. Postavila jsem se na nohy a uvědomila jsem si,že se za chvíli bude teprve stmívat a dnešní den ještě neskončil. To jsem si teda moc nepospala. Pomyslela jsem si,když jsem brala do ruky svojí kovovou tyč a následně jsem otevírala dveře. Vešla jsem do výtahu bez toho aniž bych měla jakýkoli plán. Nejen,že jsem byla vyčerpaná a hladová,ale taky mě bolelo celé tělo. Nejspíš z toho jak jsem spala v sedě,na zemi, opřená o studenou zeď. Jediné co mě celkem překvapovalo bylo to,že jsem vůbec nepáchla potem xD . Což je divné,když zvážím,že se vždy strašně potím. Celkem by mě zajímalo jestli jsou tady ještě nějací lidé. Zamyslela jsem se,když se dveře od výtahu otevřely. Chtěla jsem vylézt ven,ale hned potom co se ozvaly kroky,které nebyly vůbec daleko,jsem si to rozmyslela. Zůstala jsem stát uvnitř s tyčí nad hlavou,připravená zaútočit. Poznala jsem,že tady budou nejspíš dva,protože byly slyšet odlišné kroky. Jedny byly celkem těžké,ty další nebyly zase až tolik slyšitelné. Když byly těsně u výtahu,nemohla jsem déle vyčkávat. Můžu je překvapit. Vyskočila jsem s křikem ven a vší silou jsem tyčí máchla po osobě,která byla přímo přede mnou. Jenže ona se mému "útoku" vyhnula a já tak málem spadla na zem. Rychle jsem se otočila a čekala jsem,že spatřím drápy,špičáky,které by toužily rozcupovat můj krk. Nestalo se tak. Stál tam vysoký kluk (spíš už chlap), kterému mohlo být tak devětadvacet a překvapeně na mě hleděl. Najednou jsem za sebou ucítila něčí další přítomnost a instinktivně jsem uskočila do strany. Byl to další kluk, který mohl být jen o něco málo mladší než ten předtím. Oba na mě upírali své oči a ten mladší se dokonce usmíval. Já ještě pořád pevně svírala tyč a mířila jí na ně. Když ale nic nedělali a jen v klidu stáli na místě,začala jsem si je zvědavě prohlížet. Ten první,starší, měl husté blond vlasy a tmavě zelené oči. Na sobě měl černé tílko s maskáčovými kalhoty a velké černé boty,které vypadaly opravdu těžce. Druhý,mladší,se stále usmíval a nepřestával si mě prohlížet světle zelenými oči,do kterých padalo několik hnědých pramínků vlasů. Byli si nějakým způsobem podobní, ale netroufala bych si říct,že to jsou příbuzní.

,,Nevím jestli sis všimla,ale taky jsme lidé.''  ,,Ti předtím byli taky.''

Odsekla jsem nedůvěřivě a ten mladší se i přes to stále usmíval. Už mě to celkem začínalo štvát,protože takový ten typ co se neustále usmívá.. Prostě mě to vytáčí! Ale musím přiznat,že jsou celkem.. Pěkní. Na to, že jim je víc než mě.

,,Ti předtím?''

Ten s blond vlasy povytáhl obočí a já přikývla. Ještě pořád váhavě jsem si je prohlížela,protože jak mám vědět jestli to náhodou nejsou stejní parchanti.

,,Taky byli dva a když jsem si myslela ,že mi pomůžou,převrhli jeden z regálů a zdrhli. Dalo by se říct,že na mě schválně poslali ty.. Ta stvoření.''

Původně jsem chtěla říct obludy,ale při pomyšlení,že to dřív bývali taky lidé,jsem si to rozmyslela. Oba si vyměnily pohledy a nakonec se na mě ve stejnou chvíli podívali.

,,Od nás ti nic nehrozí.'' ,,Přesně tak. Chcem ti jen pomoct.''

Doplnili se navzájem a já byla na vážkách. Můžu jim věřit? Možná mi opravdu chtějí pomoct.. Vždyť ani neznám jejich jména!

,,Oh, a mimochodem.. Já jsem Paul a tohle je Gerard.''

Vzal ho okolo ramen a já přimhouřila oči. Je možné,že spolu něco mají?