Svět jinak - cz

1. Počátek

Dobře,takže.. Vážně nevím jak mám začít,protože absolutně nechápu,co se to tady děje. Ze začátku jsem si myslela,že spím,ale teď vím,že se mi to nezdá. Další možnost,která mě napadla byla ta,že mi tak trochu přeplo. Abych pravdu řekla,nejspíš by i to bylo přijatelnější než opravdová realita. Co se tady vlastně děje? - Popravdě? Nemám nejmenší tušení. Před chvílí jsem se probudila na zemi v učebně,ve školních prostorech. Nejdřív jsem si myslela, že se jedná o nějaký vtip nebo tak něco,ale pletla jsem se. Zkoušela jsem otevřít dveře,použila jsem dokonce i pinetku,kterou jsem měla ve vlasech, abych ty dveře otevřela (tak trochu jsem totiž doufala,že by to mohlo fungovat jako ve filmech). Teprve až potom mi ale došlo,že dveře nejsou zamknuté. Jsou něčím zabarikádované. Následně mě napadlo něco velice inteligentního. Zakřičet o pomoc. K mému "štěstí" se nikdo neozýval. Tohle není vtipné. Zabručela jsem si sama pro sebe a ani nevím proč,ale vůbec jsem neměla strach. Spíš jsem nějakým způsobem nadšená,ale vlastně.. Co to melu?! Samozřejmě,že mám strach! Co když někde v budově hoří a všichni byli evakuováni? Ale to by mě tady přece nenechali. I když.. Pokud jsme měli matiku,tak bych se ani tolik nedivila. Ta učitelka mě prostě nikdy neměla ráda a já doteď nechápu proč. Nikdy jsem jí nic neudělala! Ale to je jedno. Musím se odsud dostat.

,,A zjistit,co se to k čertu děje.''

Povzdechla jsem si nahlas a zkusila jsem dveře vyrazit. Když jsem se o to ale konečně pokusila,dost hořce jsem toho pak zalitovala. Spadla jsem na zem a sáhla si na rameno. Vydala jsem ze sebe naštvaný zvuk a vlastně jsem i jako správný teenager zaklela. Naštvaně jsem se na dveře podívala a málem jsem si ukousla jazyk. Klika se začala sama od sebe pomalu pohybovat a mé srdce začalo bít na poplach. Zvedla jsem se ze země a udělala jsem několik kroků dozadu, abych byla ode dveří dostatečně daleko. Věděla jsem,že se dveře nejspíš dost brzo otevřou takže jsem reflexivně zatajila dech a schovala jazyk za zuby,abych si ho náhodou opravdu neukousla. Dveře zavrzaly a následně se trochu pootevřely. Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná a ve chvíli,kdy jsem se chtěla zeptat kdo to je,se z ničeho nic rozletěly dokořán. Musela jsem se hodně snažit,abych náhodou nevykřikla. Ještě stále jsem zděšeně lapala po dechu.

,,Haló?''

Vypadlo ze mě nervózně a dost mě štvalo,že je tady takové ticho. Pořádně a především zhluboka jsem se nadechla a zaťala pěsti. Nemůžu uvěřit,že jsem ještě při smyslech. Došla jsem ke dveřím a opatrně jsem vykoukla ven. Byla jsem ve fyzice, tudíž v nejvyšším patře školy. Rozhlédla jsem se okolo a uviděla jsem rozházené papíry,porozbíjené lavice s židlemi a taky něco,co mě zaráželo ze všeho nejvíc.

,,Krev.''

Nebo kečup. Doufám,že kečup! Bylo to na stěnách a dokonce i na některých místech po zemi. Polkla jsem a cítila jsem jak se mě pomalu,ale jistě začíná zmocňovat strach. Něco uvnitř mě mi našeptávalo,že se rozhodně o vtip nejedná. Ani nevím,co mě děsí nejvíc. Jestli to neobvykle hrobové ticho nebo tlukot srdce,který to ticho částečně přebíjel. Nevěděla jsem kdo ty dveře otevřel a ani kam se poděl. Ale to co mi bránilo ty dveře otevřít bylo několik lavic. Nahlédla jsem do dlouhé chodby po mé levici a vypadalo to,že je prázdná. Někdo tady přece musí být. Vrátila jsem se zpátky do třídy a začala jsem se rozhlížet po něčem,co bych mohla případně použít jako zbraň. Zahlédla jsem dlouhou kovovou tyč,kterou jsem okamžitě uchopila. Sice nevím, co takováto věc dělá ve škole,ale je to lepší než nic. Vyšla jsem ven a tyč jsem svírala neuvěřitelně pevně. Odteď jsi moje nejlepší kamarádka. Usmála jsem se nervózně a pokoušela jsem se soustředit. Dobře.. Takže pokud se odtud dostanu,kam půjdu? Venku určitě budou nějací lidé,ti mi řeknou co se tady děje. Dobelhala jsem se ke schodům,které jsem začala scházet. Při čemž jsem se jako magor tiskla ke zdi a snad každou chvíli jsem se ohlížela za sebe. Kousala jsem se do rtu a po chvilce jsem se konečně ocitla v mezi patře,kde to vypadalo naprosto stejně. Rozházené věci,krev a snad všechny dveře byly dokořán otevřené. - Což mě znepokojovalo ještě víc. Najednou jsem uslyšela zavrzání dveří,které bylo opravdu blízko. Tak tohle je na mě už moc. Rozběhla jsem se vpřed a schody jsem brala po třech. Spatřila jsem hlavní vchodové dveře,kterými jsem doslovně vyskočila ven a ješte je stačila zavřít.