Svět jinak - cz

4. Noční můry

Kličkovala jsem mezi stromy a v tom jsem uslyšela syčení,které se nebezpečně rychle přibližovalo. Ohlédla jsem se,ale kupodivu za mnou nic nebylo. Když jsem se pak podívala před sebe,několik metrů ode mě stál další. Chtěla jsem změnit směr,ale v tom jsem si všimla toho oblečení. Teda spíš toho,co z něj zbylo. Školní uniforma a ty náramky.. Zamrazilo mě,když jsem si uvědomila kdo to je.

,,Becco..?''

Vypadlo ze mě roztřeseným hlasem a ona vycenila zuby. Zavrtěla jsem hlavou,protože jsem tomu nechtěla uvěřit. Becca byla jediný člověk ve škole,který se se mnou bavil. Chodila se mnou ven,pomáhala mi s učením. Byla zkrátka ten typ člověka,který by v životě neublížil ani mouše a ke všem se chovala mile. Tak proč se z ní stalo toto..? Vystouplé lícní kosti, nepřítomný výraz,stříbrné oči.. Cítila jsem jak mi srdce buší čím dál víc a já nemůžu nic dělat. Nejspíš slyšela moje hlasité dýchání,protože se ke mně začala blížit. Byla pomalejší a z nějakého důvodu kulhala. Namířila jsem její směrem pistoli a naivně jsem si přála ať se zastaví. Jenže ne. Už byla necelé dva metry ode mě a obě ruce,kterýma jsem pistoli svírala se začaly třást. Prstem jsem se pomalu blížila k spoušti,ale nedokázala jsem ji zmáčknout.

,,Proč?''

Z ničeho nic na mě skočila a pistole mi díky tomu vypadla z ruky. Začala se po mě sápat zuby,drápy a šla především po mém krku. Byla jsem zaskočená,protože ještě před chvílí kulhala.. Teď na mě prskala a nepřestávala syčet. Snažila jsem se ji ze mě dostat,ale byla hodně silná. Ve chvíli,kdy mi docházely síly a já myslela,že povolím a zabije mě někdo,koho jsem považovala za přítele,se ozval výstřel. Becca ze mě seskočila a když se chtěla zvednout a znovu se po mě vrhnout,ozvala se další a tentokrát už poslední. Kulka ji prosvištěla přímo mezi očima a její teď už bezvládné tělo spadlo k zemi.

,,Bel!''  

,,Ne.. Ne..''

Začala jsem vrtět hlavou a v okamžik kdy jsem se k ní chtěla přiblížit,mě někdo chytl a následně rychle objal.

,,Pusť mě! Hned mě pusť!''

Byl to Luke. I když jsem ho udeřila několikrát do zad,stále mě pevně držel. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit,ale nešlo to. Byla jsem naštvaná,zděšená a ráda zároveň. Mísilo se ve mě tolik pocitů,že jsem nevěděla co dělat. Z očí se mi kutálela slza jedna za druhou a na hrudi jsem pociťovala něco nepříjemmě tíživého. Tohle Becca nechtěla.. Ona mi nechtěla ublížit. Po chvilce mi z mého vzpouzení naprosto došla síla.

,,Pusť mě..''

Místo křiku to spíš vyznělo jako zoufalý šepot,který přesně vystihoval jak se cítím.

,,Tohle není fér.''

,,Život není fér,Bel.''

Luke mě konečně pustil z pevného objetí a začal si mě prohlížet. Po tváři mi tekla poslední slza,kterou on opatrně setřel prstem. Seděla jsem na místě jako tělo bez duše a ještě pořád jsem se na ní dívala. Tuhle bolest.. Bolest někoho ztratit. Doufala jsem,že už nikdy nezažiju. Tak proč se to děje znovu? Nikdy jsem nic od života nechtěla,nestěžovala jsem si, i když jsem ho měla těžký.. Byla jsem vděčná za ty dvě dobré věci,které mě potkaly. Máma,která by pro mě udělala (kdyby mohla) první poslední. A Becca,usměvavá a přátelská holka,která mě vždy dokázala podržet a viděla ve mně normální holku. Teď je pryč. Postavila jsem se a ještě chvilku jsem nehybně zírala na jednu ze dvou osob,kterou jsem právě ztratila.

,,Za záchranu ti děkovat nebudu.''

Řekla jsem zlomeně a pomalým krokem jsem se vydala vpřed. Nevěděla jsem kam přesně jdu,ale nemohla jsem být daleko.