3. Počítat až do konce

Počítat až do konce

Přejel konečky prstů po kamenném zábradlí, u kterého stál. Cítil, byl si jist, že je v tomto tvaru již velmi dlouho, přesto kámen stále ještě nezapomněl, odkud pochází, zvláště proto, že byl stále spojen s okolní skálou. Stejně tak vysoké sloupy v síních jeho domova nikdy nepoměly, jaké je to být horou. Právě jen tak mohla být kamenná stavba skutečně silná a ne křehká a bortící se i při prudkém větru, jako bývalo nejedno lidské obydlí. Lidé neměli znalost srdce kamene, jeho duše, ani elfové ne, proto bylo jasné, že sen o tomto domě se musel zdát trpaslíkovi, ale nějak, podivným řízením osudu to byli elfové, kdo ho uskutečnili a propůjčili mu smysl svou přítomností zde.

Položil na zábradlí obě ruce. Elfské práci či nikoliv, musel uznat, že je dobrá a stabilní, pohodlná k opření a rozhlédnutí se po Elrondových legendárních zahradách. Putoval po nich pohledem, po té nekonečné zeleni, kde se chaoticky střídaly pečlivě pěstěné záhonky s něčím, co vypadalo jako bující plevel a co ve skutečnosti prý byly nesmírně vzácné, léčivé rostliny. Alespoň Oin o tom při dnešní snídani mluvil s takovou vášní a tak zarytě, že se prostě nedal přerušit. Možná to taky bylo tím, že si zapomněl svou troubu v pokoji, a tak beztak neslyšel, když se o to někdo snažil. Každopádně si byl Thorin jistý, že tu někde v zahradě starý trpaslík je a nenápadně otrhává Elrondovy záhonky, protože to prakticky vzato neměl dovolené - což mu samozřejmě nebránilo v ničem, neboť co není zakázáno, je podle trpasličích měřítek dovoleno. Ale i přesto, že právě Oin mohl být snadno tím, koho zahlédne, náhoda tomu chtěla, že spatřil půlčíka.

Při tom pohledu semkl rty a svraštil obočí k sobě.

Ten nanicovatý zloděj, co ho celou dobu táhli za sebou, se z uzlíčku nervů a špinavého oblečení na pohublém těle během pouhých tří dnů stal rozesmátým mužíkem v barevném oblečení z elfských látek, které mu tady zapůjčili. Navíc by Thorin na svůj život přísahal, že už po těch prvních osmi jídlech – opravdu jich byl schopný spořádat za den osm, a to porce takové, že by stačily i Bomburovi – přibral nejméně deset kilo na váze a břicho se mu vyklenulo pod páskem pomalu jak Balinovi. A také se stal nesnesitelně veselým, řečným, smějícím se na všechny kolem a hlaholivě hovořícím s elfy. V jejich vlastním jazyce! I když lámaně a s podivným přízvukem, který postřehl i on elfštiny zcela neznalý. Snad právě proto, nebo možná kvůli jeho nepatrné velikosti a medvíděcí oblosti, si ho tu všichni elfové oblíbili a předávali si ho z ruky do ruky, sotva, že se půlčík vůbec ukázal ve společnosti nějakého trpaslíka. Zrovna jako teď. Seděl na jedné z kamenných laviček, rozmístěných po zahradě naprosto bez ladu a skladu, kouři a bavil se se dvěma elfkami, které před ním seděly na zemi. Obě se dokonce tomu, co říkal, smály. Co mohl zrovna půlčík říkat elfům, že je tím rozesmál. Nějak si to nedokázal ani představit, protože všechno, co mu na tom malém tvorovi připadalo směšné, bylo také nezáměrné, a většinou to byl škodolibý smích, který by rád přešel přes Thorinovi rty.

Raději se od toho veselého výjevu odvrátil, neboť mu přinášel jenom tlak v žaludku a na hrdle. Kdykoliv, kdy byl půlčík tak veselý jako právě teď, byť by to bylo ve společnosti trpaslíků z jeho družiny a ne elfů, pociťoval iracionální zlost. Zrovna tento jeden hobit se jménem Bilbo Pytlík si podle jedné nebezpečně silné části Thorinovy mysli jednoduše nezasloužil být šťastný, jelikož to on nesl všechnu vinu za to, co se má stát a stane. Zároveň věděl stejně silně, že za to půlčík prostě nemůže. Ne ve skutečnosti. Ne tentokrát. Volba byla na Thorinovi samotném, alespoň si to myslel, jenže stále neměl jistotu a, ač věděl, kdo by mu takovou jistotu přinesl, stále se zdráhal zeptat.

Nechal výhled do zahrad za sebou, avšak nenechal tam také myšlenky na hobita a své trápení, jen se s nimi pokusil přesunout jinam. Někam, kde bude mít dostatek klidu, jako třeba ve vlastním pokoji. Rychle sešel po schodech do útrob domu a téměř při tom narazil do dvojice elfů stojící dole u paty. Prostě tam jen byli, téměř nehnutí, drželi se za ruce a s obličeji blízko sebe si něco potichu povídali. Jelikož na sobě měli oba dlouhé hávy, nedokázal moc dobře rozeznat, jestli jsou to muž a žena, tedy nejspíš milenecká dvojice, nebo dva muži, kteří vlastně nakonec mohli být milenci také. Nemínil to zjišťovat, spíš se jen toužil kolem nich protáhnout tak nenápadně, jak jen to bylo možné. Problém však byl v tom, že v chodbě ozářené sluncem procházejícím mezi sloupovím se mohl těžko kamkoliv skrýt. Takže, místo svého plánu nenápadně se jim vyhnout, se naopak zastavil a mírně uklonil.