Vánoční vzpomínka [HidaSaso] ✓

1.

Před velkou honosnou vilou vybudovanou v anglickém stylu zastavilo luxusní černé, protáhlé Audi, z něhož během několika dalších okamžiků vystoupil rudovlasý muž oděný v černém dlouhém kabátě a stejně barevných, naleštěných botách. S letmým úsměvem na rtech a jiskřičkami v čokoládově hnědých očích obešel auto a otevřel kufr, z něhož vyndal svoje zavazadlo a opět jej zavřel. Poté se otočil a hřejivým pohledem se zadíval na svůj rodný dům, obrovské sídlo, kam se každý rok vracel domů na Vánoce. Zrakem se zapíchl do toho obrovského stavení, jenž povětšinou obklopovaly zelenající se stromy s listy pomalu se třepotajícími ve větru, a barevné květiny, které tak strašně milovala jeho matka. Nyní však místo té různorodé nádhery viděl všude kolem něj jen obrovské nánosy sněhu, které se díky opravdu nízkým teplotám zde na severu leskly námrazou zářící pod slunečními paprsky. Těsně nad zemí se snášel opar mrazivého vzduchu, který člověku zalézal pod oblečení a pod nehty, a nutil jej klepat se po celém těle. Spousta lidí tak velkou zimu nesnášela. 

Ale on, Akasuna no Sasori, ji miloval. Pevně stiskl madlo kufru na kolečkách v jedné z dlaní, sám pro sebe si jemně kývl hlavou a opatrně po kamenitě štěrkové cestě vyrazil z parkoviště až k domu. Ještě naposledy se ohlédl na své auto a několikrát zamrkal. Jak to tak vypadalo, jeho rodiče se ještě nevrátili ze služební cesty, a tak se mu dle všeho podařilo přijet zpět domů jako prvnímu. Obrátil se zpátky a už už si to upaloval po nezamrzlém povrchu k velkým dřevěným dveřím. 

Už se nemohl dočkat, až se stulí ve starém koženém křesle, které bylo v jejich rodině už po generace, hezky u vyhřátého krbu a s hrnkem horké čokolády připravené jejich letitým správcem bude zírat do praskajících plamenů vonících po borovicovém dřevě. Stačilo, aby si to jen představil a v obličeji se mu rozlil spokojený a šťastný úsměv. Miloval své malé vánoční tradice.

Když po několika desítkách metrech konečně dorazil ke dveřím, chystal se z kapsy od kabátu vylovit svazek klíčů, avšak dřív, než to stačil udělat, dveře se pootevřely. Rusovlásek nakrčil obočí, nijak to nekomentoval, vzal za pozlacenou kouli a na dřevěnou desku zatlačil, jen aby se o několik vteřin později objevil ve velké vyhřáté hale s dvoukřídlým mramorovým schodištěm, na němž úhledně ležel upravený červený koberec se zlatými třásněmi na koncích  - přesně ten, který když jako kluk zlobil, pomáhal jejich starému domovníkovi česat kartáčem do té doby, dokud nebyl spokojený. 

Byl sice jediným synem jedné z nejbohatších rodin v Konoze, ale když byl neposlušný, byl potrestán jako každé jiné dítě. Stačilo, aby si na to jen vzpomněl, aby se mu ústa roztáhla do ještě širšího úsměvu. V Suně, kde momentálně pobýval kvůli práci, to měl opravdu rád, ale na toto místo měl svoje nejhezčí vzpomínky a vážně doufal, že se sem jednou, snad třeba ke stáří, vrátí a dožije tu mezi milovanými zdmi zbytek svého života.

Zhluboka se nadechl a začal si rozepínat knoflíčky, aby si konečně mohl svléknout kabát, ale v momentě, kdy měl všechny konečně rozepnuté, jej za rameny chytily dvě pevné, obrovské dlaně.

"Dovol, pomůžu ti," ozvalo se za ním zhrublým, avšak tolik podvědomým hlasem, přesně tím, který mu kvůli svému medového podtónu už roky nedával spát, a o vteřinu později již zíral do rudofialových očích o deset let staršího muže, momentálně oblečeného do správcovského kostýmu, který vždycky nosil starý Yajima.

Sasoriho ústa lehce povadla a několikrát zmateně zamrkal. Jak to bylo pro Jashina dlouho, co jej viděl naposledy? Dva roky? Čtyři? Aniž by si to byl uvědomil, kousl se do vnitřku tváře a nasucho polkl. Čím déle se díval na jeho tolik zvláštní oči, bílé vlasy úhledně sčesané dozadu, výrazné rysy a mohutnou postavu, tím silněji mu bušilo srdce, ostatně jako pokaždé, když se s ním potkal. Nebo minimálně od té doby, co byl dostatečně starý na to, aby se dokázal vzrušit.