Vánoční vzpomínka [HidaSaso] ✓

2.

Moc děkuji za krásné komentáře a hvězdičky u první kapitoly, udělali jste mi šílenou radost! :3 Jste prostě moje zlatíčka :3 Zde máme dílek druhý, enjoy :3

Před devíti lety

Mladý rusovlasý sedmnáctiletý mladík pod rouškou tmy opatrně a hlavně tiše, aby nevzbudil ostatní, mířil skrz celou obrovskou vilu do obytné části vyhraněné pro jejich postaršího správce a jeho syna. Pomalu nahými prsty našlapoval po tlustém koberci potaženém po celé chodbě a dával si opravdu velký pozor, aby pod ním nezapraskala některá z parket. Temná cesta osvětlená pouze matným svitem několika vánočních světýlek zavěšených na oknech jej pomalu dovedla až k velkému majestátnímu schodišti. Trvalo jenom několik málo vteřin, než jej seběhl a vydal se do křídla domu, kde si jako malý velmi rád hrával.

Ústa se mu zvlnila do jemného úsměvu, když si vzpomněl, jak rád trávil čas se starým Yajimou, za kterým lezl každou volnou chvíli, hlavně, když rodiče nebyli doma. Jistě, za své dětství vystřídal mnoho vychovatelek, které se o něj pečlivě staraly, ale žádnou z nich neměl rád tak moc jako postaršího správce a jeho syna, který ho čas od času jako malé škvrně hlídal.

Procházel tichou chodbou a nadšeně vzpomínal. Srdce mu z toho, co se chystal udělat, zběsile bušilo a tohle mu pomáhalo, trochu se uklidnit a soustředit se. S každým dalším krokem blíž k jeho cíli se mu v hlavě proháněly další a další vzpomínky - když ho o deset let starší Hidan v pěti letech učil jezdit na kole a kolik srandy si u toho užili. Jaké to bylo, když omylem najel na kámen, spadl a odřel si kolena. Na starostlivý výraz v jeho rudofialových očích, když ho viděl plakat, a na to, jak se jej snažil utišit. Vzpomínal na všechny ty naschvály, které mu dělal, ale taky na hezké zážitky, když mu po cestě ze školy vždycky v obchodě koupil nějakou sladkost, jen aby ho potěšil.

Sasori myslel, že ten dokonalý, téměř až bratrský vztah mezi nimi vydrží navždycky. A možná, že by to tak i bylo, kdyby na něj nepřišla puberta zrovna ve chvíli, kdy si bělovlasý začal tahat domů všechny možné i nemožné známosti, na které vždycky tolik žárlil. I když to možná bylo směšné, pamatoval si obličeje všech z nich - děvčat i chlapců - všech těch, kteří se na něj výsměšně dívali, když s nimi chtěl trávit čas. Doteďka si je pamatoval. Výsměšné, skoro až soucitné pohledy, které člověk věnuje malým otravným dětem. Jak čas běžel, začal se mu Hidan věnovat stále méně a méně, jako kdyby byl cizí člověk, až se nakonec jejich vztah smrsknul jen na pouhé pozdravení či kývnutí hlavou.

Akasunu to zničilo, to si pamatoval moc dobře a jednu dobu ho za to dokonce nenáviděl. Zatímco jeho opovržení rostlo, on sám stárl, vyspíval a měnil se v mladého muže se všemi možnými i nemožnými potřebami. A až v ten okamžik mu došlo, proč na všechny ty lidi motající se kolem bělovláska žárlil a proč chtěl přesně tolik pozornosti, kolik věnoval jim. Ne. Chtěl jí všechnu.

S krví hlasitě bušící ve spáncích došel až ke dveřím Hidanova pokoje. Nasucho polkl, sklopil pohled k zemi a v okamžiku, když spatřil, že se z tenké škvíry line slabé světlo, se mu lehce roztřásly dlaně. Patrně ještě nespal a to mu dost nahrávalo do karet. Na vteřinu zavřel oči, zhluboka se nadechl, tiše zaklepal a dřív, než se obyvatel ložnice vůbec stačil ozvat, vstoupil dovnitř. Během vteřiny se tak objevil ve velkém, hezky zařízeném pokoji s vlastní malou koupelnou a kuchyňským koutem. I když měli v domě obrovskou kuchyň, kde většinou vyvařovaly dvě nebo tři hospodyně, bělovlasý s nimi už moc nejedl a raději byl zalezlý u sebe, aby měl soukromí.

Rusovlásek hnědým zrakem rychle přejel celou místnost, než se zastavil na jednolůžkové posteli v rohu, kde na něj již dosti naštvaně zíral jeho obyvatel s knihou v náručí.