Ráno se probouzím za zvuku budíku. Ach, jak já nemám rád tento zvuk. Oblíkám si černé kalhoty, bílou košili do půlky rozeplou. Při odchodu ještě házím tousty do tašky a vyrážím do práce. Jen doufám že to nebude nudný den jako minule. Zrovna procházím kolem šaten, když slyším křik. Doběhnu na místo odkud jde křik a vidím Niky, jak leží na zemi a u ní tři kluci z mojí třídy. „Co se tu děje?" rovnou křičím. Jakmile si kluci všimly mojí přítomnosti se rozutekly. Přiběhnu k ní a ta se jen odtáhne a dá kolena k bradě.
„Neboj já ti neublížím. Bolí tě něco? Můžeš se postavit?" „Bo...lí mě no...ha." Hodně se zadrhávala. Klekl jsem k ní jednu ruku dávám pod nohy a druhou na záda. Niky jednou rukou se držela kolem krku a tu druhou měla položenou na mé hrudi. Nesu ji v náručí. Celou cestu mě pozoruje. „co je na mě tak fascinující, že mě pozoruješ?" celá zrudla a sklopila pohled. Otevírám dveře a pokládám ji na gauč. Nesu lékárničku a začnu ji ošetřovat, když ji čistím ránu na koleni dezinfekcí chytne mě za rameno a sykne bolestí. Ted už zbývá záda a břicho.
„Niky potřebuji abys sis zdělala to tričko ať tě můžu pořádně ošetřit."
„Pane učiteli já nevím, jestli je to dobrý nápad."
„Ale když tě neošetřím bude to horší."
„no... tak dobře." Sundala si tričko a já koukám na jejízáda, které jsou od modřin a jizev. Z ničeho nic.
„Pane učiteli já potřebuji pomoc. Víte otec je alkoholik a doma mě mlátí za všechno. Co mám dělat." Koukám na ni jak na zjevení. Tohle jsem nečekal. „Chvíli vydrž." S těmito slovy odcházím do ředitelny. Po dlouhém dohadování je domluveno vyhazov ze školy tří žáků a dopis na sociálku, kvůli domácímu týrání. Vracím se do kabinetu a tam vyzvedávám Niky a odvážím ji domů. Po příjezdu k sobě uléhám do postele.
