Sea Boy

1. kapitola

Když se kouknu pod sebe vidím jen temnotu. Sem tam vodu protínají sluneční paprsky.

Začnu zrychleně dýchat aby mi kyslík vydržel co nejdýl. Nadechnu se naposledy a celá se ponořím do ledové vody. Samozřejmě že mám neopren ale zas tak to nepomáhá. Párkrát kopnu a dostanu se do hloubky která mi vyhovuje. Začnu se točit pod vodou, zkouším dělat kruhové bubliny a nechávám se lehce nadnášet zpátky k hladině. Mým tělem projíždí silný pocit svobody.

Začne mi docházet kyslík. Je hrozná škoda že nemůžu prostě zůstat pod vodou třeba hodinu. Vlastně můžu ale to bych musela mít kyslíkovou bombu a já nejsem typ člověka kdo by nechal svůj život záviset jen na vzduchu nacpaným do plechovky.  

Vynořím se a zhluboka se nadechnu. Jsem dost daleko od břehu ostrova ale moje loďka je stále pevně přivázaná k bojce. 

Najednou pod mými ploutvemi ucítím rozčeřený, slaboučký proud vody a bublinky praskající o špičky mých lehce se pohybujících ploutví.

Rychle se nadechnu a podívám se jaká potvůrka pode mnou proplouvá. Doufala sem že to nebude například žralok bílý protože sem zrovna měla neopren. Ale to co sem uviděla bylo něco mnohem horšího.

Pode mnou proplouvalo něco naprosto mně neznámého. Na první pohled mě oslepily odlesky slunečních paprsků od krásně se třpytící ploutve. Co to kurva je ?! Dál to už ryba nebylo, dál to byl člověk. Přesněji muž dle postavy. Zděsila sem se a zhurta vypustila půlku obsahu z mých plic a div že ne ještě něco jiného. A protože se vodou nese zvuk dost dobře ta věc se na mě obrátila břichem nahoru. Tím se mi 100% potvrdilo že je to muž. Hovno muž, byl to kluk. Zářivé vlasy pomalu měnících se studených barev se mu motaly všude kolem obličeje. Byl dost daleko takže poslední co sem na tom rozpoznala byla velice pevná a vyrýsovaná horní část těla. Musím si přiznat že na to že to je na půl ryba vypadá fakt dobře.

To mě ale rychle přešlo protože místo toho aby se to polekaně jako jiné tvorstvo vydalo na útěk, tak se to začalo až znepokojivě rychle blížit ke mně. Až teď sem si uvědomila že musím přestat civět a pohnout se. A nebo mám raději hrát že sem mrtvá? Můj instinkt zvolil útěk a myslím že to je dobrá volba protože to nevypadá tak hloupě aby si mě to spletlo s mrtvolou. Náhodou to vypadá dost chytře. Možná až moc.

Otočila sem svůj pohled ke dnu loďky do kterého jemně narážely vlnky. Adrenalin se mi zničehonic vlil do krve a já vyrazila. Vynořila sem se vedle loďky a okamžitě se chytla okraje. Ani sem se nezdržovala pohledem dolů a přehoupla se přes okraj. Svalila sem se udýchaně na dno a byla jen vděčná. Začala sem si sundavat brýle když v tom se na okraji loďky objevila ruka. Vzala sem záchranné pádlo a mrdla tu potvoru do ruky. Ta jen zasičela a znovu se zanořila.

Nechtěla sem vážně víc riskovat a tak sem odvázala loď a co nejrychleji nastartovala a ještě s ploutvema na nohách sem se vydala ke břehu.