Sea Boy

4. kapitola

Do mého mozku začaly přicházet zvuky racků létajících zřejmě někde nade mnou a tichý šum moře plížícího se po pláži. Do rukou se mi vrátil cit a díky tomu jsem konečně ucítila že ležím na písku. Promnula jsem ho mezi prsty a pak se odhodlala pomalu otevřít oči. Obrovský příval světla mi oslnil oči a já je musela ještě na chvilku zavřít. Pokusila jsem se o druhý pokus a tentokrat jsem zaostřila na obrovskou vodní plochu přede mnou.

Posadila jsem se a začala se rozhlížet. Byla jsem na pláži. Zničeho nic se mi zvednul žaludek a já vyzvracela alkohol ze včerejška hojně zředěný mořskou vodou. Bylo mi strašně blbě. Bolela mě hlava a moje břicho se křečovitě stahovalo. Nejradši bych právě teď byla u sebe v posteli.

Díky tomu jsem se podívala na písek a všimla si stop vedoucích ke mně a zase zpátky do moře. Byly to lidské stopy. Otisky bosých nohou.

Najednou se mi všechno vybavilo. Jak jsem myslela že se Seb topí a jak se pak topil doopravdy. Někdo ho topil. Mořská panna mužského pohlaví. Jak sem se ho rozhodla zachránit vlastním životem. Byla jsem obmotaná kolem té potvory. A teď jsem tady. Dost daleko od okraje moře, dost na to aby mě neodnesl příliv. S lidskými stopami vedoucími ke mně. Dost velkými takže to buď byla obrovská žena nebo zřejmě muž. Myslím že spíš muž protože zrovna nejlehčí nejsem. Nejsem typ holky co si hlídá váhu.

Že by mě sem odnesl Seb? To těžko. Jinak by mě tu přece nenechával. Je divné že ty stopy vedou zpátky do moře. Že by se ten mořský kluk uměl měnit v člověka? Jako já tady pochybuju o jeho existenci a teď by se ještě uměl měnit na normálního člověka? Pochybuju.

Uvědomila jsem si že jsem na pláži kterou znám. Je to pláž asi pět kilometrů od našeho domu. Nebylo skvělé že jsem vypadala jako bezdomovec ale neměla jsem na výběr a musela se vydat domů. Naštěstí už bylo ráno... nebo snad odpoledne? Prostě už bylo teplo takže vlhké oblečení mi nevadilo.

Po cestě se mi v hlavě rojila miliarda otázek. Dostal se Seb zpátky do lodě? A jestli jo jsou v pořádku? Dorazili domů? Řekli někomu že se pohřešuju? Kde je ta věc? Zachránila mě ona? Existuje vůbec? A jestli jo může se měnit na člověka?

Za sebou jsem uslyšela houkačky. Otočila jsem se a všimla si že ke mě ke krajnici přijíždí policie. Vystoupil pán středního věku a promluvil na mě. „Jsi v pořádku? Nejseš náhodou July Monarchová?" Tím se mi potvrdilo že sem oficiálně pohřešovaná. Kývla jsem. Chtěla jsem zdvořile odpovědět ale hlas mi vypověděl. V krku jsem měla pocit jako by mi tam vyrostly solné krystaly. On jen kývl a vzal mě do auta. Snažil se se mnou navázat jakoukoli komunikaci. Po nějaké době se mi krk uvolnil a já mohla opět mluvit. Samozřejmě se mě ptal na to co se stalo a já mu řekla trochu poupravenou verzi. Trochu dost. Nechtěla jsem aby si ještě myslel že jsem se zbláznila.Proto jsem vynechala část o mořské panně. Vlastně jsem vynechala i to že jsme byli uplně na sračky a raději řekla že jsme se trochu opili. On, jak se zdálo mi to uvěřil.

Dovezl mě na stanici kde už čekal táta,Seb a Adel. Prý si ze včerejška skoro nic nepamatovali. A to co jo prý byli halucinace. Kéž by. Rozhodla jsem se je nechat při tom abych jim ještě nekomplikovala život. Samozřejmě jsem musela na výslech a to že si Seb s Adel skoro nic nepamatovali mi hodně pomohlo.

„Takže ty nevíš jak ses dostala na břeh?" Ujišťoval se policista. „Ne. Asi mě vynesla voda." Jen kdyby to byla voda.„Musím říct že je mi záhadou jak si přežila ale asi tě prostě zachránilo štěstí." Štěstí? On nazývá bájného, mořského tvora, napůl člověka, napůl rybu, který se pokusil zabít mého kamaráda, a mě možná dvakrát, štěstím ?!

Seb s Adel se mě ještě zeptali jestli jsem vážně v pořádku a když jsem odpověděla že jo tak jsme jeli s tátou domů. Už jsem se těšila jen na dlouhou sprchu, při které jsem ze sebe smyla fyzické pozůstatky z dneška a zalezla si do postele. Myslela jsem že mi bude trvat usnou protože budu neustále myslela na toho panna. To jsem se však mýlila, protože jsem zalehla a okamžitě se propadla do hlubokého spánku.