Slunce se vyhouplo už velmi vysoko a bylo krásné dopoledne, příroda byla klidná a nic její klid a řád nenarušovalo, dokud... ozvalo se jemné šustění trávy a prasknutí větvičky. V trávě ležel... byl to... člověk. Pomalu se probouzel a otevíral oči, posadil se promnul si oči. A pak to viděl, rychle se rozhlédl kolem sebe. Vůbec nevěděl kde je, rozhlížel se okolo a byl zmatený. Rychle vyskočil a vyběhl směrem vpřed, běhal zmateně po okolí a nemohl přijít na to kde je a proč tam je. Zahltilo ho tolik otázek... Kde jsem? Proč tady jsem? Co mám dělat? Najednou ale zakopl, podíval se za sebe v domnění že tam bude nějaká větev ale zmýlil se.
Byla tam noha. Rychle se posadil a pozoroval osobu která tam ležela. Byla to dívka stará přibližně 15 až 16 let stejně jako on. Opět ho zahltila spousta otázek. Kdo to je? Ví proč tady je? Může za to ona? Chtěl běžet pryč a hledat cestu ale co když ji zná ona. Nevěděl na kterou otázku chce odpověď dřív. V tom se posadila, byla stejně překvapená jako on. Začala se rozhlížet po okolí. Když ho spatřila lekla se a uskočila trochu stranou. Koukali na sebe, ani jeden nic neříkal. Až po chvíli ticha oba vyhrkly "kdo jsi?". Po další chvíli ticha začal já jsem... odmlčel se. Opakoval si potichu já jsem? já jsem? já jsem? po další chvíli dodal zmateně "nevím, nic si nepamatuju". "Zvláštní, já taky ne" řekla jakoby nad tím přemýšlela od doby co ho se zeptala.
Nějakou dobu si povídali ale ani jeden si nevzpomínal co se stalo. Takže si to shrneme: Nevíme jak se jmenujeme, nevíme co tady děláme a ani jak odsud-řekla. Přesně, musíme se podívat co tady je v okolí a jestli nás někdo nehledá-dodal. Oba vstali a šli procházet okolí. Za chvíli přiběhla: mám nějakou krabičku ale je na ní zámek. Rychle se otočil a prohlížel si krabičku. Byl na ní malý visací zámeček s číselnou kombinací. Je to jen 1000 kombinací, budeme postupně zkoušet všechna čísla a po nějaké době ho otevřeme-řekla mu a aniž by mu nechala možnost odpovědět pokračovala- Já začnu prvních 200 kombinací a pak budeš pokračovat ty. Posadila se a začala ihned zkoušet kombinace. Bez sebemenšího nesouhlasu řekl- tak já půjdu hledat něco dalšího pak za mnou přijď.
Chystal se podívat do zchátralého přístřešku, když se za ním ozvalo: Jsem Eva. Rychle sebou cuknul a otočil se. Stála za ním a usmívala se. A ty se jmenuješ Marek, podařilo se mi otevřít krabičku, pojď se podívat. Překvapeně že už zná jméno se jí ptal na podrobnosti, odpověděla mu že v krabičce byli jejich občanky a další věci. Mezitím došli ke krabičce a Eva začala ukazovat co všechno našla. V krabičce byly občanky a nějaké zásoby tady dole jsou už jen samý sirky, a teď jestli dovolíš bych si ráda odskočila. Ehhm, samozřejmě- odpověděl Marek který byl doteď zabraný do prohlížení občanek na kterých byly vidět jen fotky a křestní jména, vše ostatní jako by někdo záměrně poškodil.
Začal vyskládávat sirky z krabičky ale po chvíli zůstal překvapený. Na dně krabičky ležel telefon který byl úplně vybitý. Pokusil se ho spustit ale nešlo to, po této zkušenosti se pokusil najít nějakou powerbanku v krabičce ale nic už tam nebylo.
Mezitím se však ukázalo na telefonu jasné a zřetelné UTEČ! Marek si toho nejdříve nevšiml po chvilce však přejel pohledem po sirkách jakoby je chtěl spočítat. Uviděl však i telefon na kterém se stále psalo UTEČ! Nechápavě si ho vzal do ruky a prohlížel si nápis. V tom se ale ozvala v dálce rána.