Na půl cesty do hrobu (Jeaniene Frost)

8. Kapitola

Druhého dne ráno mi došlo, že mám několik hodin volna a peníze, které můžu utratit. To se mi ještě nikdy nestalo. Ta myšlenka mi dodala energii. Vyběhla jsem do patra osprchovat se a pak se oblékla. Sprchový kout jsem začala využívat teprve nedávno, když se ukázalo, že vany dokáží být nebezpečné.Po skvělém výletu po obchodech jsem mrkla na hodinky a překvapeně zjistila, že je po šesté. Páni, člověku čas uteče, když zrovna nic nezabíjí. Bylo moc pozdě na to, abych jela domů a nějak se mámě na večer vymluvila, tak jsem jen vylovila z tašky telefon. Lhala jsem ji - znova - a řekla, že jsem v obchodním centru narazila na kamarádku a že spolu zajdeme do kina a na večeři. Doufala jsem, že ať už mě večer čeká cokoli, nebude to trvat dlouho. Bylo by hezké strávit víkend pro jednou doma.

Měla jsem zpoždění, takže jsem z náklaďáku kus od známé jeskyně vyskočila ještě téměř za jízdy. Čisté pro jistotu jsem s sebou vzala všechny tašky z obchodů. S mým štěstím by se mi někdo zrovna dneska do auta vloupal, a to i tady, uprostřed lesů. Než jsem uběhla půlkilometr, který mě dělil od jeskyně, došel mi dech.

Bones na mě čekal před ústím a mračil se.

"Že sis dala na čas. Ale jestli jsou všechny tašky pro mě, pak ti odpustím. Asi bych se neměl ptát, kde jsi byla."

Sakra. V tu chvíli mi došlo, že se ho může dotknout, když za ním vyrazím s náručí plnou tašek s věcmi koupenými za peníze od něj, aniž bych jemu samotnému něco přinesla. Abych tohle faux pas zamaskovala, rozhodla jsem se předstírat.

"Vlastně tu pro tebe něco mám. Tady. Je to… hm, kdyby tě bolely svaly."

Podala jsem mu masážní přístroj, který jsem koupila dědečkovi, a až pozdě jsem si uvědomila, jak hloupě to vyznělo. Upíry svaly neboli.

Se zájmem se podíval na krabici.

"Páni, páni. Pět rychlostí. Hřeje a masíruje. Hluboký průnik. Jsi si jistá, že to není pro tebe?" Významně povytáhl obočí a bylo jasné, že na svalovou terapii nemysli.

Vyškubla jsem mu krabici z rukou.

"Jestli to nechceš, řekni. Nemusíš být tak jízlivý."

Bones se na mě podíval. "Nech si to a dej to prarodičům, což. jsi stejně měla v plánu. Neber to špatně, ale neumíš lhát. Dobrá zpráva je, že ses pří té lži ani nezačervenala."

Už tak mě trochu rozhodil, takže jsem na něj ostře vyjela: "Můžeme přejít k práci? Třeba bychom mohli projít detaily o lom, co se bude dít v noci."

"Jo tohle." Vykročili jsme do hlubin jeskyně. "Takže, chlápek, co ho hledáš, má přes dvě stě let, od přírody hnědé vlasy, ale často si je barví. Mluví s přízvukem a v souboji je vážně rychlý. Dobrá zpráva je, že si tentokrát můžeš nechat kalhotky. Zblázni se do tebe na první pohled. Nějaké otázky?"

"Jak se jmenuje?"

"Jméno si nejspíš vymysli, to dělá většina upírů, ale jmenuje se Crispin. Zavolej mě, až budeš připravená. Budu se dívat na telku."

Bones mě u šatny opustil a já prohrabala asi tucet hadříků, co mi koupil, až jsem vytáhla šaty na ramínkách, které mi dosahovaly téměř ke kolenům. Sice byly velmi přiléhavé, ale aspoň mi z nich nevykukovala prsa ani břicho.

Další hodinu jsem strávila ve společnosti natáček, make-upu a bot na vysokých podpatcích, až jsem konečně byla hotová. Bones si sedl do křesla, nohy hodil na područky a se zápalem sledoval Court TV3. Tuhle stanici miloval. Mě naopak zneklidnilo, když jsem viděla, jak v tom pořadu byl zločinec právě odsouzený. Jeho nejoblíbenější komentář zněl, že oběti mají dvakrát méně práv než pachatel.