Na půl cesty do hrobu (Jeaniene Frost)

25. Kapitola

Před dveřmi mého pokoje v nemocnici postávali tři strážní, a to jsem byla v jedenáctém patře. Také tuto část křídla budovy kompletně vylidnili - poznala jsem to podle ticha v pokojích vedle. Očividně vzali fakt, že jsem zabila guvernéra, dost vážně.

Celé ráno za mnou chodili lékaři, okukovali mě a nevěřícně zírali, ale ne kvůli tomu, koho jsem zabila. Bylo to proto, jak jsem se uzdravovala. Během několika hodin se mi zacelily tři rány po kulkách. Řezná rána po noži byla pryč. Zmizely i rány po Hennesseyho tesácích. Uzdravily se i škrábance a modřiny. Už jsem neměla zavedenou ani kanylu - jehla totiž neustále klouzala ven. Divila jsem se, proč mě dávno nepřevezli do normálního vězení, ale po tom, co se stalo s Isaacem, se mi po další cestě v policejním autě nestýskalo.

V poledne jsem zaslechla, jak se k mému pokoji blíží kroky. Někdo za dveřmi řekl jen: "FBI." Pak bylo chvilku ticho a dveře se otevřely.Dovnitř vstoupil muž. Vypadal na padesát, normální váha, vlasy černé jako uhel mu prokvétaly šedinami. Oči měl tmavě šedé, ale výraz v nich nebyl tak nijaký jako jejich barva. Ty oči prozrazovaly inteligenci. Jeho kolega, který za nimi zavřel dveře, byl o něco mladší, mohlo mu táhnout na třicet. Hnědé vlasy měl sestříhané na krátkého ježka a způsob, jakým se nesl, přímo řval voják. Měl temně modré oči, které na mě pevně upíral.

"FBI, hm? Jaká čest." Nedalo jim práci zachytit můj sarkasmus. Mladší muž se na mě zle podíval.

Šedý vlas se na rozdíl od něj usmál a přistoupil ke mně s napřaženou rukou.

"Pro vás možná ne, ale pro mě ano. Jmenuji se Donald Williams a tohle je Tate Bradley. Jsem šéf zvláštní jednotky FBI, která se nazývá Oddělení pro paranormální jevy."

Neochotně jsem mu potřásla rukou. Léta, kdy do vás cpali slušné vychování, se ignorovat nedají. Trhla jsem hlavou směrem na Tatea Bradleyho.

"A co on? Ten na úředníka nevypadá. Nemá pneumatiku kolem pasu."

Williams se rozesmál a ukázal mi zuby lehce zabarvené od přílišného pití kávy nebo spíš kouřeni cigaret.

"To se nemýlíte. Tate je seržant u zvláštních sil, u velmi úzce zaměřené jednotky. Dnes je mým osobním strážcem."

"Proč potřebujete osobního strážce, agente Williamsi? Jak vidíte, jsem připoutaná k posteli." Pro zdůraznění jsem zachrastila pouty.

Usmál se. "Říkejte mi Done. Jsem velmi opatrný muž. Proto má Tate Colt 45." Mladší muž se ke mně natočil bokem a ukázal mi pažbu pistole v podpažním pouzdře. Nepatrně jsem se na něj usmála a on mi gesto vrátil nepřátelským vyceněním zubů.

"Dobře, už se klepu. Strašně jste mě vyděsili. A teď, co ode mě chcete?"

Ne že bych to už dávno neuhodla. Pravděpodobně chtěli doznáni, proč jsem zabila guvernéra, motiv a podobně, ale já měla v plánu držet pusu a co nejdřív z téhle díry vypadnout. Neměla jsem sebemenší pochyby, že se tu každou chvíli objeví Bones a pak odjedeme a společně s matkou se někde ukryjeme. Stále jsme museli dostat dva upíry, kteří nám uprchli, a pak by bylo pro mou matku příliš nebezpečné zůstávat někde na očích, protože za tu krvavou lázeň, kterou máme s Bonesem na svědomí, se jistě chystá odveta. Od upírů i od lidí.

"Studujete vysokou školu, máte výborné známky, aspoň co jsem viděl. Máte ráda citáty?"

Fajn, takže test inteligence. To jsem sice nečekala, ale mají to mít. "To záleží…"

Don si ke mně bez optání přitáhl židli a posadil se vedle postele. Bradley zůstal stát, prsty poťukával na pažbu zbraně.

"Co třeba tenhle ze Sherlocka Holmese od sira Arthura Conana Doyla: 'Když vyloučíme všechno nemožné, pak to, co zůstane, ať je to cokoli a jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda.'"