Dead Stories: His Ghost Is Back || Larry Stylinson

Chapter 4

HARRY

Louis se vůbec nebránil.
Omotal mi jeho malé ruce kolem krku a já jsem mu tuze sevřel pás.

„Harry…“ zašeptal mi do rtů. Nenechal jsem ho domluvit, jenom jsem si ho přitáhl blíž.

„Harry, přestaň…“ vzdychl, když jsem se mu podíval do očí a věnoval jemné polibky na jeho krk. Cítil jsem jeho horkou kůži a zazřel jeho rozpálené líce.

„Prosím, dost.“ odtáhl jsem se a starostlivě se na něj podíval.

„Přesně tak, přestaň.“

„Děje se něco? Ublížil jsem ti?“ pořád jsem ho nepouštěl z mé těsné blízkosti, ale zajímal jsem se, co se stalo.

„Harry dost,“ odstoupil ode mě o krok. „Nedotýkej se mě takhle, prosím.“ Vypadal zmateně a zaskočeně, z toho co se právě stalo. Zabořil obě ruce do vlasů. „Už to nikdy nedělej, prosím!“

Sevřel jsem rty, které ještě před chvílí byly v sedmém nebi, do tenké čárky. „Louisi… Ne… Nelíbilo se ti to?“

Nadechl se a vytáhl z kapsy mobil. „Půjdu domů, nemůžu to být déle.“

„Počkej!“ rozběhl jsem se za ním, když se vydal na kraj chodníku, čekat na taxík. „Lou!“

„Harry, nech to být. Nechci to teď rozebírat. Nemyslím, že je to dobrý nápad…“ naposled se ohlédl a v momentě, když přišel jeho černý odvoz za sebou zavřel dveře na autě. Ani jsem nestihl zaregistrovat zklamaný pocit, co mi přejel tělem.

„Tohle už nikdy více nedělej. Jako vidím, ničí to tebe ale i jeho.“ domlouval mi Jordan.

Neposlouchal jsem ho.
Potácel jsem se dolu ulicí, zpět ke své pekárně a tamtudy domů.

Začali se mi třást ruce, při tom jak jsem otevíral dveře do obchodu. Uvědomoval jsem si, jak moc mi už teď Louis chyběl. Tušil jsem, že se mnou zřejmě nepromluví, jelikož jsem to parádně posral.

Doběhl jsem ke kase, k Lucie a sebral si pár baget, abych si mohl něco udělat na večeři.
„Je ti něco, Harry?“ zeptala se mě, když jsem už byl na odchodu. Pokroutil jsem hlavou.

Věděl jsem, že se mi v očích zaleskli slzy, ale neudělal jsem nic pro to, abych je zakryl. Rychle jsem odešel z obchodu a vydal se domů.

Měl jsem chuť si vynadat, tak moc – sám sobě. Bohužel, na tuhle věc tady byl Jordan.
Toužil jsem po Louisovi, ale nešel jsem na to správným směrem. První chvilky polibku se poddal pocitům, ale pak ho ovládla chladná mysl. Jediná světlá správa na tom byla to, že to chtěl možná stejně jako já a ty začátečné vteřiny ani nepřemýšlel, co dělá.

„Ty ho opravdu chceš, až moc,“ říkal Jordan. „Ale uvědom si, že je zlomený. Nic nepůjde s ním tak lehko, jako předtím. Kromě toho – tady vidíš ten příklad toho, co jsem ti říkal. Pořád si na mě vzpomíná. Ani po smrti mu nejsem ukradený.“

Povzdechl jsem si. „Nemůže na tebe myslet věčnost. Potřebuje se posunout dál, pryč od těchhle depresivních vzpomínek na tebe. Vlastně, to ty za tohle můžeš. Nikdy by nebyl v takovéhle náladě, kdybys nezemřel.“ Měl jsem chuť, zasmát se sám nad sebou. Obviňoval jsem ho, za to že zemřel. Chytal jsem se každého stebélka, abych Louisovo trápení, připsal někomu jinému.

„Nemůžu za to, že jsem mrtvý a ty za to, že sis to u Louise posral. Tak laskavě nevytahuj problémy, které sem ani nepatří.“

**************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************