⃰ Předchozí zápis Davida z 5. ledna 2094
❝Já David a doktorka Shawová jsme jediní, co přežili výzkumnou misi ze 17 členné posádky. Uprchli jsme mimozemskou lodí z nehostinné planety, a jak řekla doktorka - „už víckrát se tam nechci vrátit." Já také...
„Nemohu tomu uvěřit, je to již týden, co jsem se to dozvěděla. Mou dceru stále miluji, nedokázala bych si představit bez ní žít, ať už přišla na svět jakýmkoliv způsobem, zbožňuji ji. S Davidem příliš nemluvíme, pokud to není zcela nutné. Loď jsem zabezpečila a nalezla jsem i něco, co by mi mohlo velmi pomoci."
Zápis Davida z 6. prosince 2096
„Náš silný radar zaznamenal, že se včera večer cosi pohybovalo nad atmosférou naší planety. Šlo o vesmírné lodě, tím jsem si jist. Prohledal jsem Naději a nalezl zapnutý rádiový vysílač SOS. Nedalo se z něj zjistit, jak dlouho je zapnutý, ale předpokládám, že ho doktorka zapnula velmi brzy po naší hádce. Chápu, proč to udělala. Nemohu na ni být naštvaný, nejspíš si neuvědomovala nebezpečí, které na nás může přivolat. Vysílač jsem samozřejmě odpojil.
Přišlo mi, že se vše vracelo do normálu, ale opak byl asi pravdou."
Zápis doktorky Shawové z 2. února 2097
„Nenávidím to tu. Nenávidím projekt Prometheus. Nenávidím androidy.
David od nás odešel. Chtěla jsem to. Znovu jsme se pohádali. Vyčetla jsem mu snad všechno. Především to, že si dovolil mi něco takového provést. Mám z něj takový strach, možná jsem ráda, že odešel. Měla jsem na jazyku, že bych nejraději všechno vzala zpět, ale napadla mne příšerná představa, že něco provede s Charlie, jen aby to všechno napravil.
Četla jsem si Davidovy poznámky, nikdy jsem si to doteď nedovolila. Nepsal nic o operaci. Proč je vlastně píše, když jsou stejně falešné? Nemám ani pocit, že by doopravdy něco ze svých citů prožíval. Je manipulátor, snažil se mě pouze ovlivnit vším, čím to šlo.
Zvládneme to. Já i moje dcera."
„Charlie, nechoď tam, zůstaň u mě. Ano, zlatíčko?" zavolala na ni Elizabeth. Byly v jeskyni, Elizabeth se snažila dodělat práci, kterou tady měl David rozdělanou. Byl to kus, sloužící k opravě lodi, doufala, že po tomhle již budou moci vzletět.
„Ano, mami," zamručela Charlie a vrátila se nazpět do chladné jeskyně. Byla teple oblečená, ale pro dlouhodobý pobyt v jeskyni to stejně nestačilo.
Elizabeth s vypětím všech sil dotvořila kulatý plech, aby k němu napojila dráty a svařila je později dohromady.
Poslední týdny byla jako ostříž, viděla Davida na každém kroku, měla vidiny. Neustále se otáčela přes rameno, zda za ní nestojí. Mohl ji unést, její dceru, nejspíš by byl toho schopný, jen aby tu s ním zůstaly.
Toho dne se obě v pořádku vrátily na loď. Elizabeth umístila vykovaný kus na jeho místo, dráty svařila a světla se rozsvítila.
„Ano," usmála se spokojeně, „Naděje," oslovila loď, vzhlédla k jejímu stropu, „byla jsi naším domovem pár let, ale teď tě prosím, vezmi nás domů, do opravdového domova."
S těmito slovy usedla k řídícímu centru. Ještě nikdy neřídila bez Davida.
Charlie byla pevně připoutaná.
3...2...1.
Elizabeth se zhluboka nadechla. Pohnula oběma pažemi vzhůru, protočila zářivá kolečka spínačů. Téměř melodický rytmus zaplnil řídící místnost, Elizabeth dlouho neslyšela loď takhle pulzovat. Bylo tomu tak, jen když nabírala rychlost. Vzlétaly vzhůru, okraje lodě se dotýkala atmosféra.
„Prosím," přivřela Elizabeth oči, ale zcela je zavřít si nedovolila.
Puf!
Proletěli atmosférou! Loď se stabilizovala, kontrolky ukazovaly, že je vše v pořádku.
„Děkuju," chytila se pevně opěradel židle, byla náhle tak znavená, jakoby běžela celý den. Charlie strachy ani nedýchala. Byly pryč, dokázaly to. Tolik let se spoléhala na Davida, dokud to celé nedodělala sama. Elizabeth věřila, že z toho nejhoršího jsou venku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
