Millennium ｢Prometheus｣ ｢David 8｣

11. - Tvůrcův ráj

Elizabeth Shaw těžce otevřela oči. Před ní se otevřela její spací buňka a ona znovu ucítila vůni planety. Byla stejná, snad ještě intenzivnější, než když ji David uspal. Co si to jen dovolil? Její mozek si dokázal velmi rychle rozpomenout na události v lese. Zvedla se z prostorné buňky, šlo to těžce, hůře než kdykoliv jindy, zatnula přitom zuby. Byla tu sama, v celé laboratoři sama. Proč vlastně její spací buňka byla v laboratoři? Rozhlédla se kolem, bylo tu snad více přístrojů nebo se jí dvojilo vidění? Prohrábla si narezavělé vlasy, stále stejně dlouhé jako předtím. Nemohla tu být dlouho, ale nohy se jí třásly, jakoby spala snad několik měsíců. Tyto buňky dokázaly udržet tělo, jeho svaly i veškeré funkce ve velmi dobré kondici, neměla by se takhle cítit.

Narovnala se a přešla ke dveřím, které tu předtím nebyly, zamračila se a otevřela je. Za dveřmi čekala žena, starší žena kolem padesáti let. Byla doktorka zachráněna? Zachytil někdo signál a vyzvedl je z cizí planety pryč? Elizabeth se šťastně usmála, už chtěla promluvit, ale žena před ní byla rychlejší, „ahoj, mami," pozdravila ji se slzami štěstí v očích.

Zápis Davida z 5. května 2147

- o 50 let později –

„Dlouhý spánek se zdá, že neubral doktorce na kráse ani o den víc. Dobře, nebudu předstírat, že její věk mírně nepokročil, ale rozhodně ne o tolik. Chybí mi. Není den, co nebojuji s tím, abych ji probudil a ukázal jí svět, který jsem tu stvořil. Slíbil jsem jí, že to udělám. Nebyl jsem si dodnes jistý, ale Charlie řekla, že už je čas. Matka je zdravá, nemusí nadále spát. Rozhodli jsme to my dva, já a má dcera, za kterou ji pokládám. Všechny pokládám za své, vychoval jsem je. Jsou tu jen díky Elizabeth. Jak jsem jí kdysi říkal, ženy si ani neuvědomují, jak jsou vzácné. Mají totiž sílu tvořit."

Elizabeth naprosto nevěděla, jak reagovat. Nejspíš to byl zlý sen, který se jí během jejího spánku zdál. Nemohl být přeci David tak krutý, že by ji držel v umělém spánku skoro padesát let, aby mohla potom spatřit svoji dceru starší, než byla ona sama.

„Charlie?" zašeptala doktorka a její dcera, která byla pro ni ještě včera malým dítětem, pokývala hlavou, „pojď, mami, provedu tě tady, když už jsi konečně zdravá," řekla jí a chytla ji za ruku.

„Nemocná? Já jsem přece nebyla nemocná," bránila se Elizabeth tomuto tvrzení, ale nechala se Charlie vést z laboratoře ven. Obě měly na sobě přiléhavější tmavé oblečení a až teď si mohla Elizabeth pozorněji prohlédnout obličej své dcery. Alabastrová pleť se po letech o trochu opálila, měla jemné vlasy s lehkými kudrlinami nejspíš uměle upravené. Antický tvar nosu jako řecká bohyně a oči zůstaly temné jako vesmír samotný. Tak to popsal kdysi David.

Ženy vyšly z laboratoří na ulici dlážděnou kamením. Elizabeth se rozhlédla kolem sebe, „my nejsme na Zemi, že?" špitla tiše. Samozřejmě, že nebyli na Zemi, ta už dávno nevypadala takhle, byla příliš kovová, plná smogu a světel. Tady bylo všechno moderní a přesto zasazené do divoké přírody. Domy z cihel, velká okna i dveře, rovné střechy se soláry. Uprostřed byl menší skleník, do kterého ani nebylo vidět přes množství zeleně uvnitř, „je tam," ukázala Charlie na skleník, „chce s tebou mluvit."

David?

„Mami?" zastavil se u ní poměrně mladý muž, mohl mít něco ke třiceti. Vypadal podobně jako Charlie, ale měl hrubší rysy, kulatější čelo a světlejší oči. Elizabeth ještě neviděla člověka podobného jemu, nejspíš proto, že on nebyl člověk. Byl kříženec, byl to Strůjce a byl to člověk. Byl to její syn. To skutečně během jejího spánku si David dovolil zneužít její tělo?