Spidey Avengers ONESHOTS

1# Ned hrdinou

Peter těžce dosedl na svou matraci a tiše hekl. V čerstvě obvázané ráně ráně na boku mu bolestně tepalo a on měl co dělat, aby se nevolností nepozvracel.

Vážně by měl začít Tonyho poslouchat. Vážně měl tu večerní hlídku zapíchnout už v deset, byl by pak nebyl... no, zapíchnut. Hořce se zasmál a svalil se do peřin a jakž takž se uvelebil. Když zavíral oči, doufal, že si nezapomněl zapnout budík.

Jo, nezapomněl. Budík začal v 6.30 vyřvávat na celý pokoj a Peter kvůli tomu polekaně vystřelil do sedu. Ihned se ale chytl za bok. I když řádný spánek a pavoučí metabolismus udělali přes noc své, nebylo to dost. Rána byla jen zacelená, nikoliv však zahojená.

Vstal a vydal se do koupelny. Umyvadlo i záchod byly celé od zaschlé krve. Peter se nad tím pohledem trochu zachvěl. Vypadalo to tam jako po vraždě. Měl velké štěstí, že May včera odjela na týden kamsi jednat za svou firmu, takže nehrozilo, že na to přijde a ještě ho dorazí. Převázal si ránu a vyčistil zuby. Uklidí tu až po škole, ten bordel mu nikam neuteče. Bohužel...

Ikdyž snědl k snídani více jídla než obvykle a lezl po stropě méně než obvykle, zranění z předchozí noci ho bolelo víc než noc předtím. O hodně víc. Příšerně moc.

Při prudkých pohybech se mu dělaly mžitky před očima, spánek mu moc nové energie nepřinesl a bodná rána pálila jako kdyby mu někdo držel v těle zapíchnutý světelný meč. Došlo mu, že včera se dokázal dohoupat až domů jen díky adrenalinu, který ho ovšem přes noc naprosto opustil.

Popadl školní batoh a vydal se směrem k zastávce. V přecpaném vagónu dostal jednou loktem pod žebra. Měl co dělat, aby na místě nezkolaboval. Kdyby neměl tak šílenou absenci, vůbec by se neobtěžoval do školy přijít. Přetáhl si přes hlavu kapucu až do očí a sklonil pohled. Doufal, že si nikdo nevšimne, jak moc je na tom špatně. Snad vypadá líp než se cítí.

Omyl. Zřejmě vypadá stejně příšerně.

Před branou školy ho přivítal Ned. "Kámo, vypadáš jako by jsi utekl z márnice. Stihli na tobě udělat pitvu?" zeptal se ustaraně. "Jo," zamumlal Peter, "Ale je to v pohodě, jen jsem se blbě vyspal." hned svého kamaráda uklidňoval. Rozešel se pomalu vstříc hlavnímu vchodu. Skrz dveře se cpaly stovky studentů a zaplňovaly chodby. Sem tam letěl dron, sem tam do někoho nějaký naletěl. Prostě normálka.

Jediné co normálka nebylo byla ta slabost. Peter cítil, jak se mu třesou nohy a jak těžko se mu dostává vzduch do plic. Jako kdyby ani žádné plíce neměl... Opřel se ramenem o svou skříňku a začal pomalu dělat jeden krátký a přerývaný nádech za druhým. Hlava se mu motala a snídaně se mu bouřila v žaludku. Všechny pachy a zvuky byly moc ostré, stejně jako každý detail svého okolí co viděl. Zavřel oči a pokusil se najít něco stálého.

Bzučení komára nahoře v patře? Ne, někdo ho  právě rozmázl o zeď.

Nedův tlukot srdce? Ne, stále se zrychloval.

Kapající kohoutek na učitelských záchodech? Bingo!

Soustředil se na monotóní kap, kap, kap dokud se všechno okolo něj neuklidnilo. Ztěžka vydechl a otevřel oči. Ještě že tenhle trik nefunguje jen na panické záchvaty, ale i na smyslové přetížení...

"Petere," zašeptal Ned. Ruku měl položenou na jeho rameni a v jeho očích se zrcadlil strach smíchaný se zmatkem a bolestí. Ned si připadal ztracený. Jeho nejlepší přítel na tom byl bledě, to poznal. Jen ho děsilo, že nevěděl jak moc.

"Neměl by jsi jít raději domů? A nebo lépe, nechat se jít zkontrolovat za panem Starkem? Říkal jsi přece, že doktor Banner se už vrátil do Toweru-" Nedův tichý hlas přerušilo hlasité zvonění.