Země nikoho

1. Otázka neutrality

Dobré ráno, začíná nový den. Rozevřel jsem oční víčka a koukal na dřevěný strop. „Dneska se mi nikam nechce„ zabědoval jsem. Po chvíli jsem se stejně postavil na nohy a lehce se protáhl. Vzal jsem si na sebe svůj hnědý kabát a látkové kalhoty , které jsem měl ve skříni. Jakmile jsem se oblékl vyšel jsem z místnosti a šel dolů po schodech.

„Dobré ráno miláčku" slyšel jsem ženský z kuchyně. „Dobré ráno mami" odpověděl jsem a přišel do kuchyně. Přede mnou stála dospělá žena, která měla černé a dlouhé vlasy. „Miláčku, jelikož jsi spal moc dlouho, tak tvá polévka nebude teplá, ale vlažná" začala matka. Já jsem si sednul ke stolu a vzal do ruky lžíci. „Kde je táta " zeptal jsem se. „Táta dneska musel do dílny" odpověděla matka a přinesla mi kousek chlebu k polévce. Zkusil jsem polévku, opravdu byla vlažná, ale já měl hlad a tak jsem jí s chlebem spořádal. „Bum" uslyšel jsem zvuk jak něco vletělo do okna. „Bum" a znova. Máma se podívala z okna a řekla „Daude co to ten tvůj kamarád zase dělá?" Já se podíval z okna a uviděl jak malé kamínky hází můj kamarád Paul. „Daude jestli ještě něco takového znovu udělá, tak se neznám" zaječela matka a stiskla pěst. „Dobře mami" odvětil jsem a vypélášil z domu, protože máma byla nepříčetná.

„Zdar Daude" zahučel Paul. Já se podíval na Paula a uviděl jeho krátké blonďaté vlasy, které směřovaly do nebes. Jeho modré oči a kulišácký úsměv. „Ahoj Paule" pozdravil jsem. „Copa, spal jsi jak zabitej co ? " tázal se. „Možná ano, ale pokud budeš ještě jednou házet kamínky do našich oken, tak budeš zabitej ty" řekl jsem a zasmál se. Paul se odmlčel. „Takže, co dneska podniknem Paule"„No, mohli bychom jít k Pampeliškům a sebrat jim tam nějáké brambory" odpověděl. „Hele, ti Pampeliškové tě musí proklínat člověče" zasmál jsem se. Paul se taky zasmál. Otevřel jsem vrátka a stoupl si k Paulovi. Stiskli jsme si nazvájem ruce a usmáli se „Jdeme na to" řekli jsme současně.

„Jak vlastně tohle chceš dokázat, však Pampeliškové si od té doby co zjistili, že jim tam kradeš stráží ty brambory jako kdyby to byla královská rodina". „Víš Daude, správný zloděj má vždy plán, jejich dcera se včera vdávala, takže si to pěkně užili a šli spát velmi pozdě, takže by nás tam nikdo neměl nachytat" řekl Paul a usmál se. Paul je génius, ikdyž se navenek tváří jako idiot je nečekaně bystrý a chytrý.

Když jsme došli před dům Pampelišků tak jsme se skrčili a začali obcházet pozemek. Dům Pampelišků stál na okraji vesnice a za ním byl les. Jakmile jsme byli před zadní části pozemku koukali na nás zlaté brambory. Oba jsme přeskočili plot a začali brambory vytrhávat. „Hele vy holomci, co to tu zase hledáte" uslyšeli jsme řev z domu. Dveře se rozletěly a v nich stála paní Pampelišková. „Já vás znám vy nezbedníci a řeknu to vašim rodičům" vyhrožovala. Rychle jsem vzal dvě brambory a pelášil odtamtud. Paul v zápětí také přeskočil plot a utíkali jsme do lesa. „Já to řeknu vašim rodičům, ti vám nařežou" slyšeli jsme čím dál víc oddalující hlas.

Utíkali jsme chviličku, ale poté si Paul lehnul na místo mezi stromy, kde svítilo slunce. „Zastav Daude, už dávno jsme dost daleko, ta nás honit nebude". „Dobrej plán génie" pokáral jsem ho. „No co, já mám dvě brambory a ty taky, takže to vyšlo" obořil se. Dlouho jsme nic neříkali, jen jsme leželi na trávě a jedli brambory. „Vlastně Paule co chceš dělat za práci v budoucnu" zeptal jsem se. „Chci se stát vojákem a pomáhat lidem v nouzi" prohlásil hrdě Paul . „Paule, ale tato vesnice je neutrální, předse tady žít musí být nejlepší" oponoval jsem mu. „Říkej nebo věř si čemu chceš, ale neutralita je nejstupidnější postoj ke konfliktu, protože potřebujete, aby vás obě strany pokládaly za neutrální a respektovali vaši neutralitu" dokončil Paul. „Hele Daude, tobě je dvanáct, chápu, že ty to ještě nepochopíš, mně je čtrnáct a příští rok se můžu připojit do armády Tylmu a to taky udělám" po odmlce tohle dodal. Poté jsme oba byli ticho, přerušil nás jen velmi hlasitý hluk z vesnice. Dojedli jsme brambory a rozhodli, že se do vesnice vrátíme.

Když jsme přišli na náměstí uviděli jsme kupce, který přináší suroviny z dalekých krajin, to proto tu je takový hluk. „Daude" uslyšel jsem hlas mojí matky. „Daude, dneska bys už měl jít domů, táta již je doma". „Dobře mami" odpověděl jsem „Dobře Paule, uvidíme se zase zítra, tak ahoj " řekl jsem a zamával jsem mu. „Čau" odpověděl a taky zamával.

Přišli jsme do domu a uviděl jsem tátu, jak sedí u stolu. Táta měl černé vlasy po ramema a lehký plnovous. „Tati" zvolal jsem a šel jsem ho obejmout. „Čau, ty jeden rošťáku" odpověděl. „Arnolde, koupila jsem ten čaj, jak jsi chtěl" řekla máma. „Děkuji Ester" odpověděl táta. Máma začala připravovat čaj a já si mezitím sedl ke stolu. „Daude, dneska mi paní Pampelišková řekla, že jí nějáký rošťák ukradl brambory a podezřele se podobal tobě" ztuhl jsem. Sakra, máma mi dá za vyučenou. Táta se trochu zasmál. „Daude, prosím přestaň dělat takové rošťárny" začala mamka a lila do šálků čaj. Já neodpověděl. „Notak Ester, nech toho kluka trochu dýchat, kdyby věděl co my jsme dělali v jeho věku, tak by ho to ještě inspirovalo" připojil se do konverzace táta. „Arnolde, ty ho ještě v tom podporuješ, dobře asi jsem tu úplně zbytečná" začala mamka. Chvilku bylo to ticho. „Příště bychom na čaj mohli pozvat Paula" začal jsem. „Ne, ten kluk je ten problém, pořád tě tahá do potíží, nutí tě dělat tyhle věci a k tomu čaj není levná záležitost, kupujeme jí od kupců pro sebe, ne aby jsme se dělili s nějákým chudákem" obořila se matka. Po chvíli bylo zase ticho. „Konflikt Tylmu a Reulu se k nám nebezbečně blíží" pronesl otec. „Arnolde, nestraš toho kluka" odpověděla matka. „Ale Ester, tohle je problém" obořil se otec. „Ten vyřešíme, až na něj nadejde čas". Když tohle dořekla uslyšeli jsme z náměstí hluk, už se stmívalo, ale viděl jsem o co jde. Kupec už odjel a na náměstí stálo několik mužů s dlouhými botami v modrých kabátech a na obličeji měli masku. „To jsou vojáci z Reulu" začal otec „Ester, schovej kluka" dokončil. Táta vyšel ven a já s mámou jsme šli do sklepa. Z náměstí jsme slyšeli řev a sklep jsme zamknuli. Najednou na dveře sklepa někdo začal bouchat. Mamka zbledla. Tak tohle jsi tím myslel, Paule, sakra. Uvědomil jsem si a začal plakat. „Daude" řekla svižně matka „Tady máš naše peníze, mělo by tam být tak 150 zlatých, utíkej pryč, přežij to a nebuď vězeň války." dokončila a otevřela okénko ve sklepě. Vystrčila mě z něj.

„Křach" uslyšel jsem jak dveře se rozbily a řev své matky. Náš dům stál na okraji lesa na východě, tak jsem vběhl do lesa. Uviděl jsem pohled na náměstí. Stálo tam několik vojáků Reulu a všechna zbylá populace této vesnice klečela pod nimi. Uviděl jsem jak jeden muž vystartoval po jednom z vojáků. Uslyšel jsem z dálky slabý výstřel a muž ležel mrtev na zemi. „Daude" uslyšel jsem z lesa. „Kdo jsi" otázal jsem se" „To jsem já Paul, rychle pojď za mnou, než tě tady najdou". Vběhl jsem do křoví a uviděl Paula. Neusmíval se jako vždy, měl ve tváři zasmušilý výraz a jeho oči neblýskaly radostí. „Přestaň bulet slečinko, musíme pryč" řekl a vzal mě za ruku.