Příroda krvácela. Její nitro se hroutilo – přišel totiž podzim. Stromy plakaly listové slzy, tráva žlutěla do zimního chladu, mech kypřil očekáváním sněhu.
A do toho reje barev přišel pes.
Tedy, spíše přikulhal. Jednu zadní nohu vláčel bezvládně za sebou, ta druhá se neovladatelně třásla, jak držela váhu toho kostnatého těla. Sípavý dech kazil důstojné ticho pomalého chřadnutí lesa.
Už ani nešel, už se spíš plazil. Poblíž zaslechl tiché hučení řeky, snad jezu. Zastavil se a konečně se položil do hebké peřiny listí.
„Krvácíš," řekl pes lesu. Kolem pršely myriády barevných listů.
„Ty také," zašuměl les v odpověď. Za psem se opravdu táhla červená stopa a rozbíjela harmonii podzimních odstínů.
Les psa objímal a přikrýval vrstvami blížící se zimy.
„Zemřeš," zašeptal les po chvilce. Smutně, ale zároveň smířeně.
„Já vím," odvětil pes. Nebyl v tom smutek, možná spíše úleva.
„Já také zemřu," povzdechl si les.
„Na jaře se zase probudíš k životu," ujistil jej pes. Jeho hlas již slábl.
„Snad ještě ano," šeptal les. „Ještě naposledy."
Pes nejprve nechápal. Pak si ovšem slábnoucí myslí připomněl, že viděl během své cesty mezi stromy spoustu vývratů, mýtin s pařezy, stromů bez listů, stromů, které umíraly.
Les byl nemocný. Jeho okraje již téměř odumřely a nákaza se šířila dál, do samého středu lesa.
„Kdo ti to udělal? Kdo tě nakazil? Kdo tě zabil?" vzepjal se pes v posledním záchvěvu energie.
„Ty to víš," šuměl les. „Vždycky je to on. Ten samý, který zahubil tebe."
Pes věděl. V ranách mu zacukalo.
„Člověk," vydechl. Bylo to naposledy.
Les ho přikryl rubášem pestrých barev. Jemu ještě nějaký vzduch zbýval. Ale moc už ho také nebylo.
Před lesem na cestě stála dvojice a hleděla do labyrintu stromů. Nechtělo se jim pokračovat dovnitř.
„Ta svině tam zdrhla!" zařvala nespokojeně žena.
„Nech ho bejt," mávl rukou muž. „Už dostal dost. Časem se vrátí. Anebo tam chcípne. Žádná škoda."
Vraceli se zpět do vesnice. Vtom muže napadla slovní hříčka, o kterou se musel se ženou podělit.
„Pes vlez v les," povídá.
Oba se rozesmáli.
