Město v mlze

7 1 0
                                    

„Na městě ponořeném v mlze je cosi kouzelného. Všechny zvuky zvláštně utichají; mlha je pohlcuje, aby je pak vyplivla na zcela nečekaných místech. Světla se drží poblíž lamp a do mlhy se neodvažují; dokonce i můry v takové dny raději zůstanou zalezlé za starými trámy a ve kmenech stromů. Jakmile padne tma, v mlze se cosi promění. Přes den se protahuje okolím, obmotává domy a městskou zeleň, objímá kolemjdoucí svými štíhlými bledými prsty. Ztěžuje rozhled, rozmazavá kontury, ukolebává. Denní mlha může být otravná, ale nikdy není děsivá.
Zato po setmění jako by se odhrnul závoj mezi světy. Skrze mlhu do města proniká chlad a vlhko; nešťastníky, kteří se na cestě domů zdrželi, mlha zcela obalí, vnikne jim do nosu a rozechvěje jejich křehká těla.
Noční mlha v sobě nese kouzlo. Vstupte do ní - a ona vás obklopí, až nebudete vědět, kde je nebe, kde je zem, a odkud jste přišli.

V mlze je snadné zapomenout."

Srdíčka na skle už se téměř znovu zamlžila, když Jitka vystupovala z autobusu. Její tenisky se dotkly země, automatické dveře se s trhnutím zavřely, a než se naděla, autobus s dýmem stoupajícím z výfuku odfuněl pryč. Jitka se rozhlédla.

Ulice, na které stála, byla zcela prázdná, po silnici za ní jezdilo sotva pár aut a zastávka pomalovaná graffiti vypadala, že zažila lepší časy. Jak se Jitka obezřetně rozhlížela na obě strany, snažila se zaregistrovat co nejvíc podrobností. Zažloutlou trávu krčící se pod napůl zrezivělými ploty. Plechovky poházené ve všudypřítomných keřích, zastrkané i na vypleté záhonky vyvýšených zahrad místních vil. Majestátní domy se jmény dávno vyšlými z módy. Kusy omítky na chodníku. Psí víno a břečťan rozlézající se všude kolem. Nad tím vším se vznášela mlha, zalézala do každého koutu a pohrávala si se světly lamp.
Pohřbívají tohle místo zaživa.

Jitka se nadechla, obešla zastávku a vykročila do ulice za ní. Byla široká a vedla do kopce, ale Jitka se přesto nemohla zbavit pocitu, že míří přímo na konec světa. Jako by za okamžik měla přejít přes hranu, vystoupit do prázdna a zřítit se neznámo kam. Uvědomila si, že se snaží našlapovat co nejtiššeji to v okopaných teniskách dokázala.
Nebuď srab, napomínala se. Batoh na zádech ji tížil a v péřové bundě se začínala potit. Jitka si přála, aby si toho sebraného Shakespeara nebrala domů. Teď se jí to zatraceně nehodilo. Jenže učitelka jim dnes odpoledne položila otázku a Jitka na ni chtěla najít odpověď. A půjčit si ve školní knihovně celého Shakespeara jí připadalo jaksi... správnější, než přinést nevrlé knihovnici k pultu jen ohmataný, tenounký výtisk Hamleta politý kafem. Navíc, Jitka ho už kdysi četla. Tak nějak měla pocit, že jí odpověď spíš poskytne zbytek díla velkého básníka.
Ta otázka jí pořád zněla v hlavě.
Proč se Ofélie zabila? Ne z literárního hlediska, ne z hlediska spisovatele. Proč se Ofélie - postava - zabila? Byla mladá, měla před sebou celý život. Tak jaký mohla mít důvod?

Okolní ticho začínalo být nepřirozené. Jitka se pátravě rozhlédla, hledala napravo i nalevo jakékoliv známky života, ale nenašla nic. V oknech vil bylo zhasnuto. Na zpola opadaných stromech se nepohnul ani lísteček. Byla tma, a lampy, které byly po ulic roztroušené, svým měkkým světlem jen odhalovaly mlhu, valící se na Jitku ze všech stran.
Co tu dělám? Najednou to nechápala. Proč sakra šla zrovna sem? Co tu hledala?
Proč se Ofélie zabila?

Jitka cítila, jak jí jícnem stoupá strach. Jako jed ji zaplavovala čistá hrůza. Ochromovala funkci končetin, orgánů, srdce a mysli. Dívka stála uprostřed ulice a nevěděla, co dělat. Měla pocit, že pokud to ze sebe nevypudí, tak se tím každou chvíli zadusí, ale její rty byly zavřené na dva západy.
Funguj! Pohni se! Cítila, jak se jí v očích začínají hromadit slzy. Její tělo jí vypovědělo službu. Dělej něco!
Mhla kolem ní zhoustla. Slzy jí vytryskly z očí, a najednou Jitka pocítila, jak její zamrznutí povolilo a hrůza trochu ustoupila; právě dostatečně na to, by se na podpatku otočila a dala se do běhu.

Podivnosti městské a jinéKde žijí příběhy. Začni objevovat