Podivnosti městské a jiné

V metru na nástupišti

„Konečná stanice, prosíme, vystupte."
Souprava zastavila, otevřela dveře a z nich se jako z otevřených úst nějakého monstra vyřinul příval lidí. Ona vystoupila téměř jako poslední. Její spolucestující si to svižnými kroky mířili k eskelátorům a nahoru, pryč z podzemního prostoru. Připomínali mravence, hemžící se různými směry s robotickou, jakoby naprogramovanou, přesností. Změť kabátů, tašek a batohů, bot s cvočky a střevíčků na podpatcích. Neurčitý šum mnoha hlasů, nesoucích se prostorem a splývajích do jedné masy.
Na okamžik se zastavila. Jen aby viděla barvy, jak se kolem ní míhají. Ve vidění světa jako tisíce šmouh bylo cosi krásného. Počkala, dokud ji největší nával lidí neminul. Rozlehlý prostor stanice se postupně vyprazdňoval. Uslyšela za sebou klapání a uhnula právě včas, aby vedle ní mohla projít slepá paní. Slepeckou holí jezdila před sebou, ale zdálo se, že přesně ví, kam jde. Arleta ji ještě chvíli starostlivě pozorovala, ale nezdálo se, že by žena potřebovala pomoct.
Je čas jít.
Arleta zamířila k eskelátorům; a tehdy to uviděla.
Přímo proti ní kráčely se psem na vodítku dvě ženy. Dlouhé kabáty a dlouhé šály, zvláštně rozčepýřené vlasy a tvrdé světlo v očích. Vlčák šel spíše s nimi, než před nimi - Arleta měla dojem, že tvoří nedílnou součást skupiny. Když si je prohlížela, starší z žen na ni zpříma pohlédla a vydržela jí do očí zírat tak dlouho, dokud dívka sama neodvrátila oči. S pohledem zarytým do země kolem nich prošla. Přitom jí s nepříjemným pocitem došlo, že skupinka jde doslova po hraně nástupiště. Žaludek se jí stáhl a raději zrychlila.

Konečně zvedla pohled od země a naskytl se jí další výjev. Z opačných stran nástupiště na sebe hleděli dva revizoři. Pocitově tvořili skobu, která mohla kdykoliv uzavřít procházející lidi uvnitř. Mezi nimi proudily poslední zbytečky vystoupivších z metra, ale muži jako by je vůbec nevnímali. Dívka si byla jistá, že si z takové dálky nemohou navzájem vidět do očí; přesto to tak zatraceně vypadalo. Těsně předtím, než jejich skobou prošla, se najednou oba muži naráz usmáli.
„Tak jaký byl den?" zdravil jeden toho druhého a mířil přes nástupiště přímo k němu.
Arleta vydechla a prošla okolo něj předtím, než přešel nástupiště a skobu uzavřel. Došla na eskelátory, zachytila se jich, jako by to byla pevná půda po dlouhé době chození tekutým pískem, a otočila se.
Na nástupišti stáli dva osamělí revizoři v těsném objetí, na zemi u koše se válely odhozené papíry a ženy se psem byly pryč.