Podivnosti městské a jiné

Kokon

Dívka definitivně vzdala svou snahu usnout.
Dneska to holt nepůjde. Pomalu se protáhla a zadívala se na strop. Zářil desítkami fluorescenčích teček, které tam jednou namalovala, když se uprostřed pandemie zoufale nudila. Když jste měli unavené oči, vypadaly skoro jako hvězdy.
Někdy dál v bytě se ozvalo šramocení. To je jen krysa, snažila se Zuzka marně přesvědčit sama sebe, ale byl to předem prohraný boj; její představivost už chrlila jednu představu za druhou.
Obří krysa v obleku, která se proštrachává ledničkou. Shrbený otrhaný muž, který na ni pohlédne krhavýma očima a zaskřípá: „Mám pořád takový hlad..." Tichý útočník, který prořízne hrdlo jediným plynulým pohybem. Otylý zloděj, který počká, až Zuzka usne, a pak se nad ni ve spánku postaví a bude ji sledovat.
Mysl jako by jí zamrzla.
Zamkni si pokoj. Zavři okna. Když tu nejsou přístupové cesty, nikdo ti nemůže ublížit.
Ale co když se něco schovává pod postelí?

To už bylo příliš. S touhle myšlenkou vyskočila z postele, zamkla dveře, zavřela okna (namlouvala si, že je to proto, aby neslyšela opilce, kteří se v těhle hodinách vraceli domů) a bedlivě zkontrolovala celý pokoj. Pak si znovu lehla a pokusila se číst první knízku, kterou nahmátla na nočním stolku. Jakkoliv moc se ale snažila, myšlenky jí pořád zabíhaly ke katastrofickým scénářům a neopodstatněným obavám. Položila si knížku na hruď - ta malá zátěž ji z nějakého důvodu uklidňovala - a znovu se zahleděla na strop.
Proč se nebojím hvězd? Vždyť je obklopuje neskutečné množství tmy. Se spoustou děsivých věcí uvnitř. A nebo ještě něčím daleko děsivějším; nicotou. Možná ta tma není ani tak tmou plnou hrůz, jako spíše absencí světla, hmoty a jiných měřitelných veličin. Možná je mezihvězdná tma něco jako černá díra v lidském srdci; věčně nenasytná, věčně hladová, s bolavými okraji.

Tyhle myšlenky Zuzku trochu uklidňovaly. Černá díra v jejím srdci se začala hlásit o slovo, ale Zuzka dneska neměla náladu ji ani řešit a pitvat se v ní, ani ji potlačovat a zalepovat dočasnými rozptýleními a pocity rauše. Prostě jen zírala na hvězdy na stropě a všechnu tu spletitou, vláknitou temnotu ze sebe vypustila. Nechala ji proudit, volně, jako proud - i když ne, tohle spíš připomínalo její zhmotněné myšlenky, ve vší jejich propletenosti a podivnosti. Nedávalo to smysl, přelévalo se to sem a tam jako tekutina a obklopovalo ji to jako flexibilní kokon. Postupně to naplňovalo celý pokoj a Zuzka viděla, jak se jednotlivé nitky a následně celé spletence protahují škvírami ve dveřích, klíčovou dírkou, jak naráží do okenních tabulek a bezmocně na ně buší ve snaze dostat se dál. Kdyby v bytě mermomocí nějaké hrůzy byly, její temnota je sváže a pohltí. Jako obří podhoubí, které dokonale zkompostuje kohokoliv má v cestě.

Zuzka se po dlouhé době cítila volná. Svobodná; bez jakýchkoliv obav a strachů. Žádný stres. Žádné zbytečné přemýšlení. Jen být.
Koneckonců, není to to, co doporučují všichni ti duchovní koučové?